Ten, kdo píše, přechází po provaze, jehož oba konce svírá nicota. Tato maxima charakterizuje autorské gesto, které Miroslav Olšovský rozvíjí ve své nové knize. Je to zvláštní, hraniční počin na pomezí prózy, poezie i konceptuálního psaní. Kniha je věnována Praze, ale nejedná se o místopis nebo nostalgickou vzpomínku. Praha Olšovskému vstoupila do žil i nervových vláken a uvnitř této oběhové soustavy se proměnila v zázračné místo, které člověka osvítí.

Popis není dostupný

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.

Sbírka básní. Nepíšeme, nežijeme, ba ani neumíráme podle abecedy. Naše promluva je roztrhaná. I my jsme fragmentární… Miroslav Olšovský (1970) hledá možnosti, tj. jazyk - kterým lze v této situaci vypovídat. Jak vypovědět to, co není úplné, i to, co téměř není. Zároveň zkoumá, co pro nás - v této situaci - znamená psát a pojmenovávat.