Třetí svazek publikační řady Stálé konference českých a rakouských historiků ke společnému kulturnímu dědictví představuje nejdůležitější, často souběžné a mnohdy i srovnatelné vývojové linie v dějinách církví a náboženských společenství v Československu / České republice a Rakousku a zároveň poukazuje na různé aspekty "náboženské proměny" (religious change) v těchto zemích ve 20. století. Publikace se zabývá jak pnutím mezi náboženstvím a politikou (např. vztahem mezi církví a státem všeobecně, vztahem obou nástupnických států rakousko-uherské monarchie ke Svatému stolci aj.), tak i mezi náboženstvím a moderním národem. Tyto procesy jsou exemplárně představeny na proměně laických a kněžských identit a na vnitřní a vnější recepci nositelů "náboženského kapitálu" v konkrétních církvích a náboženských společenstvích. Současně jsou tematizovány související otázky náboženského vzdělání, resp. i markantní rozdíly mezi Československem / Českou republikou a Rakouskem v této oblasti.

Popis není dostupný

Slovník sleduje historický a prosopografický vývoj, jímž prošla teologická fakulta pražské univerzity v l. 1891-1990. Je složen ze tří samostatných částí: Martin Vaňáč: Teologická fakulta české univerzity v Praze (1891-1950), Vojtěch Novotný: Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Praze (1950-1990), Miroslav Kunštát: Teologická fakulta německé univerzity v Praze (1882/91-1945). Snahou autorů bylo oživit vzpomínku na řadu často neprávem zapomenutých osobností českého a sudetoněmeckého katolicismu a připomenout touto formou někdejší unikátní dvojjedinost katolické církve v českých zemích, která se navzdory nadnárodně založeným, předmoderním institucím a strukturám stále více ubírala odlišnými cestami. Katolicismus sudetoněmecký směřoval ze sterilního austrokatolického "zajetí" do lůna nábožensky i teologicky dynamické církve německé (silný exogenní náraz let 1938-1945 tento proces násilně urychlil), katolicismus český pak do specifické diasporní situace extrémně sekulární poválečné společnosti.

Kolektivní monografie prezentuje komplexní problematiku německých vědeckých a vzdělávacích institucí v Čechách v 19. a první polovině 20. století. V tomto kontextu zároveň řeší obecný problém jejich centra. Zároveň se objevuje v tomto kontextu otázka širšího centra. Samozřejmě zde nadále hraje roli Praha, zároveň na tuto pozici aspirují další města - v prvé řadě to jsou Liberec, Ústí nad Labem a Cheb.