Pražské přístavy se postupnou a nenávratnou likvidací stávají historií. Karlínský přístav nám již připomínají jen názvy ulic, přístav v Libni snad bude sloužit rekreační plavbě, byť pod nemístním a nemístným názvem, Holešovický přístav je jen odrazem zašlé slávy a odstranění výtahu pro opravy lodí se může stát noční můrou pražských provozovatelů plavby. Není-li budoucnost, ohlížíme se do minulosti. Knižní ohlédnutí do historie Podolského přístavu je první z plánované řady mapující přístavy v Praze. Snad nebude poslední. V hlavní části sestává knížka ze stručného zachycení vzniku a rozvoje vodního motorismu v Českém Yacht klubu do roku 1931, a z jeho podrobnému popisu v Českém klubu výletních člunů a v následných spolcích v letech 1930 až 1973. V jednom z nich byl autor M. Hubert členem v roce 1956 a autor R. Kreibich členem od roku 2007 dosud. Dále je v knize vůbec poprvé popsána historie Podolského přístavu a historie prvního období používání hausbótů na Vltavě v letech 1914 až asi 1950. Obsah knihy doplňují a zpestřují přílohy o zajímavých plavidlech v klubu a o plavbách autorů na Vltavě a Labi v roce 1956 a 2007.

Kniha o evropské větvi anglického rodu lodních stavitelů Rustonů a s ní spojené pražské továrně „Rustonce“ nabízí čtenáři pozoruhodný příběh nejen z dějin paroplavby, strojírenství a průmyslového podnikání v Čechách, ale také zážitek z mozaiky pestrých životních osudů zajímavých osobností 19. a 20. století.

Popis není dostupný

Kde jsou ty časy, kdy mezi Prahou a Ústím nad Labem bylo denně vídat mohutné vlečné parníky s černým trupem a vysokými dýmajícími komíny, které táhly dva tři nákladní čluny. Zůstával za nimi štiplavý černý kouř, ale také vůně páry a bramboračky a guláše z lodní kuchyně. A v srdcích lidí na březích, zvlášť těch klukovských, romantická představa moří a přístavů. Kde jsou ty doby, kdy jezní na zdýmadlech sotva našli čas mezi proplavováním těch lodí, aby si v klidu vykouřili fajfku, posekali kus trávníku kolem plavebních komor nebo něco nabarvili nebo namazali. Tolik těch lodí bývalo! A teď? – škoda mluvit. Kde jsou ty časy, kdy ženské v povltavských vesnicích hlídaly, kdy z dálky zazní parní píšťala parníku, aby honem vytáhly z trouby kastrůlky s teplým obědem a spěchaly s nimi na komoru nebo na přívoz, aby je tam předaly svým mužským v posádkách těch lodí. A kde jsou ty krásné, prosluněné, nekonečné letní dny, kdy stejně dychtivě čekali zdejší kluci na objevení se parníku v zátočině řeky, aby se s pokřikem „už jedééé“ vrhli do vody, vyšplhali na některý, až po okraj naložený člun a pak se na něm hrdě svezli pár kilometrů. To byla ta nejbáječnější prázdninová zábava kluků z vesnic na Hořínském kanále, kde lodě pluly tak blízko břehu a protahovaly se těsně pod nízkými mosty. Určitě se to nesmělo, ale byla to zábava i jejich otců a dědů, a tak posádky přivřely oči. To všechno už dávno odvál čas a pokrok. Parníky a čluny skončily v hutích, muži z posádek na hřbitovech. Pamětníků zůstalo už jen poskrovnu, a u nich hrsti fotografií. Aby tyto krásné parníky „péčka“ přece jen neklesly do hlubin času, pokusili se autoři – jeden z nich technik mající právě „péčka“ v padesátých letech u plavby na starosti, druhý tehdy konstruktér v pražské loděnici, mající občas s „péčky“ co do činění – historii těchto parníků zachytit písmem i obrazem.

Stručná historie největší československé válečné lodě z pohledu technika. Od projektu přes stavbu, službu na Dunaji v československé armádě a mobilizaci, po předání Německu po zániku Československa. Období druhé světové války pod vlajkou Kriegsmarine. Navrácení lodi z americké internace. Pokusy o znovuzprovoznění v poválečné československé armádě. Projekty na civilní využití a hořký konec. Obrazová příloha, výkresová dokumentace. Vydání 1., publikace výchází v řadě "Lodě v české minulosti".

Není pochyb, že jméno Josefa Ressla jako významného vynálezce je známo většině obyvatel Čech, kde se narodil, stejně jako mnohým v Rakousku, Itálii, Chorvatsku a Slovinsku, kde žil a pracoval. A pravděpodobně je známo i odborníkům plavby a lesnictví v řadě dalších zemích. Literatura o Resslovi je přebohatá. Vytvořili ji historici, technici i romanopisci. Jedny zaujala jeho rozsáhlá vynálezecká činnost, druhé jeho těžký životní úděl člověka nepochopeného svou dobou. Zdálo by se tedy, že není možné do tohoto souboru přispět už něčím novým. Přesto se o to autor pokusil už proto, že obsáhlejší statě o jeho vynálezech i životopisné romány u nás vyšly naposled před padesáti až sedmdesáti lety a jsou proto dostupné už jenom v knihovnách. Později byly vydávány už jenom příležitostné spisky a napsány občas novinové články. V knize se už autor nepokoušel vysvětlovat a obhajovat Resslovo prvenství vynálezu lodního šroubu, nebo lépe šroubového parníku. To je považováno ve středoevropském prostoru za všeobecně uznávané. Snažil se ale vnést do ní nové pohledy na řadu událostí na základě dosud přehlížených, nedoceněných nebo nových fakt, technických i legislativních. Současně se snažil ukázat Ressla jako člověka sice geniálního a nesmírně pracovitého, ale také neoblomného a technicky omylného.

Sdružení nazvané Lloyd Austriaco (Rakouský Lloyd) bylo založeno v Terstu roku 1833 sedmi místními námořními pojišťovnami podle vzoru pojišťovací společnosti Lloyd‘s. Účelem sdružení bylo stát se centrem podnikání, akcí a poradenských služeb, které by pomáhaly rakouské námořní plavbě a obchodu. Na základě statutu z roku 1836 je založena "Paroplavební společnost Rakouského Lloydu". Vznikla díky pochopení významu a podpoře námořní plavby a obchodu ze strany rakouské vlády a císaře. Cílem společnosti bylo zřízení pravidelných paroplavebních linek mezi Terstem a velkými přístavy ve východním Středomoří, tedy v Řecku, Turecku, Egyptě a vůbec v Levantě. K čemu je historie této společnosti dobrá současnému českému čtenáři? Inu, snad k vědomí, že je zakotvena do časů "gründerství" a končí po "časech krásných", že mnohé parníky Lloydu nesly jména vztahující se k našim zemím (BOHEMIA, MORAVIA, SILESIA, PRAGA, BRUENN, KARLSBAD, PILSNA, MARIENBAD, GABLONZ a PALACKÝ), že v posádkách, hlavně těch strojních, sloužilo mnoho krajanů, že Terst byl také naší českou branou do světa... a dál to už záleží na samotném čtenáři.

Pražská společnost pro paroplavbu na řece Vltavě založená v roce 1865, nynější Pražská paroplavební společnost - Prague Boats, provozovala osobní lodní dopravu až do 90. let minulého století sama, ovšem s výjimkou období mezi lety 1880 a 1888. V něm působily na Vltavě v Praze ještě dva na sebe navazující podniky, provozované nejdříve J. P. Parrauem a po něm M. Goldmannem. Byly sice nosností svého lodního parku ve srovnání s parkem pražské společnosti velmi malé, ale vznikem a způsobem provozu bezpochyby zajímavé a nakonec i efektivní. Protože se domnívám, že historie těchto podniků může být nejen zajímavá, ale pro četné provozovatele osobní lodní dopravy, kteří se na našich řekách objevili po roce 1990, i poučná, pokusil jsem se ji podat podrobněji než byla dosud popisována v rámci historie Pražské paroplavební společnosti. Události a doba doložené archivními dokumenty a novinovými zprávami byly ještě pro úplnost a plynulost děje doplněny událostmi pravděpodobnými. To se týká i dvou vlastních kreseb a doplňků na původních ilustracích. Autor Vydáno jako příspěvek k Mezinárodní konferenci "Parníkem po hladině Vltavy" konané k výročí 150 let PPS roku 2015 v Praze. Vyšlo ve spolupráci s Pražskou paroplavební společností.

O dlouhé historii pražské osobní lodní dopravy již bylo napsáno mnoho článků, statí v publikacích o plavbě i dvě knihy. Autoři využívali ke své práci především poměrně bohatý fond původních písemných materiálů uložených v podnikovém archivu a později v archivu DP Praha. O zachycení vzniku, historie a významu pražské osobní paroplavby z hlediska společenského, sociálního a kulturního se pokusil historik plavby, Ing. Miroslav Hubert, autor této publikace. Domnívá se, že právě společenské a kulturní snahy tehdejších pražských vlasteneckých měšťanů vedly k založení pražské paroplavby. Založení pražské osobní lodní dopravy v roce 1865 lze považovat za nejvýznamnější čin vlastenecké společnosti Měšťanská beseda v Praze. Je jednou z mála institucí vzniklých v čase národního obrození, které jsou bez přerušení činné dodnes. To, že Měšťanská beseda byla kolébkou Pražské paroplavební společnosti je zřejmé z toho, že čelní členové předsednictva Besedy Fr. Dittrich, J. Huleš, dr. V. Bělský, V. Kriesche a další vytvořili také zakládací výbor připravovaného paroplavebního podniku koncem roku 1864. Vydalo nakladatelství Mare-Czech v roce 2014 ve spolupráci s Pražskou paroplavební společností a Spolkem přátel plavby v Děčíně jako příspěvek k oslavám založení PPS, k němuž došlo před 150 lety.

Poslední úsek řeky Vltavy počínající pod pražským Helmovským jezem a končící ústím do Labe u Mělníka, o délce 52 kilometrů (po zkrácení toku v Praze v roce 1926), se jmenuje dolní Vltava. Poprvé snad po ní doplouvaly nákladní lodě z Labe až ku Praze za vlády císaře Karla IV., spolehlivě doloženo to však není. V roce 1364 císař prý "nabádal Rotléva, kupce pražského, aby dvě lodě přímo do Hamburku vypravil, aby zboží české s větším užitkem mohlo být prodáno, a cizí hned z první ruky laciněji koupeno." Kronika města Žitavy uvádí, že "Toho roku (1364) muselo také město Žitava dát císaři Karlovi 200 kop. Ty se měly dát na novou stavbu u Nové brány, ale on je věnoval na lodě, které dal stavět v Praze." Konečně, podle Saské kroniky, dal Karel IV. o rok později "připravit mnoho lodí, a říkalo se, že by chtěl učinit z Labe obecnou vodní cestu vedoucí dolů z Čech až do moře. Ale nic z toho nebylo."

Popis není dostupný

Popis není dostupný