Drozdova novela, napsaná v době začínající normalizace a dostupná pouze jako samizdat, patří k vrcholům onoho typu prózy, který by se dal nazvat sebezáchovným. Smyslem pro detail, psychologickou drobnokresbou, schopností jemného odstínění drobných nuancí a pomalého pronikání pod povrch zdánlivě nepodstatných věcí působí tento text jako malý zázrak. Autor dává příležitost nahlédnout do spletitosti a nejednoznačnosti nejen mezilidských vztahů, ale světa obecně. Mimořádná schopnost sarrautovského soustředění na obtíže komunikace a proustovsky odideologizované zacházení s pamětí řadí Drozdovu knihu "Dvě sestry" do kontextu evropské literatury a propůjčuje jí nadčasovou platnost.
