Řeknu ti to, co nevíš. Řeknu ti, co jsem ti celou dobu tajila, to, co jsem si myslela a co jsem cítila. Ale připomeneme si i to, co známe. Bude to zábavný. Třicátnice Laura vypráví svůj příběh. Příběh osiřelé čtrnáctileté holky, kterou si pro sebe v dětském domově vyhlédl starší učitel. Mluví o opuštěných dětech, které se musejí spokojit s odměřenou porcí lásky, o pevném přátelství s drsňačkou Marií i o životě v příhraniční Aši. Minulost se prolíná s Lauřiným současným životem exkluzivní prostitutky a sžíravými myšlenkami na pomstu. Miřenka Čechová se ve svém novém románu zamýšlí nad jednoduchostí, s níž jde druhými manipulovat, a ptá se, kde je hranice toho, co se dá, a co už se nesmí odpustit, a jestli je pomsta spravedlivý trest. Zároveň si pohrává s novou literární formou – stylizovaným zvukovým záznamem.

Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.

Popis není dostupný