Miloň Čepelka (1936)
Seznam knih
Série: Deník haiku
všechny knihy (25)
Abeceda lásky (2026)
Miloň Čepelka říká o novém vydání své básnické sbírky: "Abecedu lásky jsem napsal v minulém století na přelomu tíživých roků sedmdesátých a osmdesátých, protože mi bohatá hravost češtiny vracela víru v lepší časy. Když mě na stará kolena občas znovu přepadá skepse, těším se nadějí, že snad ta prostá čtyřverší můžou někomu stejně posloužit i dnes. To bych byl namouduši rád."
Deník haiku 5 (2025)
Nejnovější Deník haiku by mohl se svými staršími bratry říct (a připomenout Karla Poláčka): „Bylo nás pět.“ Přáli bychom si slyšet, jak kterýkoli z nich přidá otázku: „A kolik nás ještě bude?“ Ne, nebuďme neskromní. Kvintet je krásný orchestřík. Ale věřme, že nezůstane u něj. Ostatně víra, ta je v Čepelkových haiku všudypřítomná. Naopak opět ubylo žen, když už ani líbání nezabrání poznání, kam svět uhání. Leč – přestože jsou oči, které neřeknou nic, ty její ho zvou do vinic. A autor se nebojí kráčet úzkou stezkou, třeba soutěskou, jen když s hezkou Terezkou. Toho, kdo dokáže vychutnat jeho haiku, netrápí ideály časem přejeté. Nahlédne spolu s ním do záhad, jež připravil nám Had. A pochopí, že tento tvůrce nepatří mezi hejna básníků toužících jen po svém pomníku. Ano, můžeme uznat, že knihy jsou jen nespočetné pihy na tváři světa. Ale nebyla by bez pih fádní? Buďme vděční, že Miloň Čepelka okrášlil tvář světa celým souhvězdím pih. Je to dar, nikoli samozřejmost. Dar pro nás, že můžeme jeho knihy číst a těšit se na další. A dar i pro něj, že k němu nepřestala slétat inspirace nejen ve formě haiku.
Václav Hybš a Miloň Čepelka o svém knižním rozhovoru říkají:„My níže podepsaní jsme se během uplynulých měsíců, ba roků, scházeli a povídali si. Jak čas utíkal a řeč se větvila, ozývala se různá jména, známá třeba jen jednomu, ale na druhé straně zase slavná, slavnější a nejslavnější, s nimiž se první z nás, muzikant, potkával na cestách republikou i světem. Jeho vzpomínky na setkání s nimi včetně důsledků, které to někdy neslo, byly tak zajímavé, že druhý podepsaný navrhl, abychom z nich udělali knížku.Pamětník nechtěl ani slyšet, že to neumí a že už o něm vyšly knížky dvě, ale jak mu paměť sama nabízela zpěváky, kolegy dirigenty, skladatele, aranžéry, režiséry, zvukaře, fotografy, malíře, spisovatele, filmaře, herečky i měnící se dobové mocipány s možností rozhodovat, povolovat či zakazovat – byla to tak bohatá přehlídka zážitků, že nakonec souhlasil. Namítal ještě, že nikdy nepsal než noty a že je ochoten nejvýš vyprávět, ale na papír prý – to je citát – ,to musíš hodit ty!‘ S jasným záměrem, že nikde neujedeme od čistočisté pravdy, a s podmínkou, že zvědavosti se meze nekladou a že nebudeme hledět na čas, jsme se dali do díla. Výsledek nabízíme. Má tvar rozhovoru, ke kterému vás zveme spíš jako posluchače než čtenáře, i když je vytištěn a jinak než přečtením ho nezvládnete. S přáním ,bavte se, divte se, ale věřte nám prosím‘ vám přejeme příjemné chvíle nad knihou!“Text je doplněn celou řadou fotografií z profesního i osobního života Václava Hybše.
Jeho role hraběte von Zeppelin, princů Jasoně a Drsoně či praktikanta Hlaváčka, nemluvě o četných ženských postavách, jsou bez nadsázky kultovní. Miloň Čepelka (* 1936) přitom není jen hercem výrazných komických rolí. Je též spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana a zároveň vůbec jediným člověkem, jenž hrál i v Salonu Cimrman, který provozoval objevitel pojizerského génia Jiří Šebánek. Kromě toho je autorem řady rozhlasových her, několika sbírek veršů, povídek a románů...
Josefové (2024)
Novela zkoumá čtyři generace prvorozených synů z jednoho hnízda, které, každého jinak, poznamenaly nemilosrdné velké dějiny i jejich vlastní sny a zrady. Hutnému poetickému textu v tom pomáhají čtyři podmanivě barevné obrazy Lenky Kozlíkové.
Letí to pamětí (2023)
Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k sedmaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: „Nebudu nijak originální, řeknu-li o Miloni Čepelkovi, že je ,malý velký muž‘. A hned mě napadá zdánlivý protiklad: navzdory své fyzické lehkosti nepluje po povrchu a nespokojí se s pěnou dní, ale se zvídavostí takřka dětskou a s neuhasitelnou chutí se noří do hloubky, do pomyslné vody pod zmiňovanou pěnou. Ta voda je někdy kalná, jindy naopak překvapivě průzračná a čistá, pak zase ,obyčejná‘ – ale vždy živá. Sám je takový pokaždé: jako herec, textař, dramatik, básník, prozaik i glosátor. ***** V posledně jmenované roli stvořil už dvě publikace a po titulu Skok sem, skok tam přichází s knihou Letí to pamětí. Jsem rád, že navzdory slovesu ,letí‘ je onen pohyb vzpomínek, úvah a postřehů dostatečně klidný na to, aby jej zachytil, a my se do nich můžeme ponořit. ***** Tento vnímavý pozorovatel života vlastního i osudů cizích nás nepřesvědčuje o „své pravdě“ a nenutí nás, abychom mu věřili; spíše dává věci do souvislostí, nabízí alternativy a nechává každého, aby si udělal vlastní úsudek. To už samo o sobě není málo v dnešní době, kterou mnozí promořili apely k zastávání kategorických, ba nesmiřitelných soudů o čemkoli. ***** Čtěte svým tempem, zastavujte se a rozbíhejte, přemýšlejte, ,jen tak‘ se bavte nebo se něčemu přiučte, věřte, nebo nevěřte... Ani já vás k ničemu nenutím, jen o jediné prosím: abychom Miloňovi nevěřili slova o ,labutí písni‘. Naopak doufejme, že kniha Letí to pamětí není jeho posledním počinem.“
Kopa sonetů (2022)
Soudě dle čtenářské obliby a krásy, kterou do nich tvůrce zasadil, jsou sonety Miloně Čepelky trvalky. V původních vydáních rozkvétaly bez ohledu na roční dobu, povětrnostní podmínky a svět za plotem libosadu. A protože jednotlivé okrsky o patnácti záhoncích a čtrnácti řádcích - zůstaneme-li metaforicky ve světě flory - dostaly bez výjimky své majitele a hlásí se o ně další, připravili jsme pro vás znovu celou zahradu. Ač rozsahem nevelká, můžete v ní zabloudit do básníkova rodného Podorlicka či třeba až do Středomoří, potěšit se pohledem na květenu domovskou i exotickou, nasávat celou paletu vůní od nejsladší po sytě hořkou, pít lektvary léčivé i povzbuzující, dotýkat se hebkých listů a vábivých pastí, které smělce vzápětí pohltí v masožravém lůně, cítit větřík, jenž ohýbá stonky, a slyšet šepot okvětních lístků. To vše pro vás připravil Miloň Čepelka, který coby laskavý čaroděj se slovy zve na procházku svým poetickým světem. Buďte vítáni, krokujte cestičky a zapojte všechny smysly, kdykoli budete mít chuť a náladu…
Pokrývač (2021)
V novele Pokrývač, kterou vydává Nakladatelství ČAS k jeho pětaosmdesátým narozeninám, se Miloň Čepelka ohlíží do dob husákovské normalizace, kdy si lidé s uměleckými ambicemi v tzv. šedé zóně namlouvali, že přes všechny strachy a úhybné manévry mají své životy pod kontrolou. Příběh s podtitulem Obrazy ze života ing. Řezníčka, vyprávěný s ironickým nadhledem, je autorovým holdem češtině, slovně i stylisticky tak rozmanité.
Děda jménem Nuel (2019)
Knihu Děda jménem Nuel autor označil jako pohádku-nepohádku. Kombinuje v ní vlastní klukovské zážitky a sny se vzpomínkami na skutečné dějinné události, jejichž byl účastníkem ve svém válečném dětství. Výsledkem je napínavé vyprávění ze života kdysi a teď, okořeněné tajemnými fantaskními prvky a ilustracemi Petra Netíka a vhodné pro kluky i děvčata, jimž je okolo deseti roků.
Čtvrtý mandel sonetů (2018)
Popis není dostupný
Nebožtík na rynku (2017)
Říká se, že člověk zmoudří a porozumí sám sobě teprve k stáru – jinými slovy, že v pozdějším věku najde sám sebe. Co si má ale hlavní hrdina počít ve chvíli, kdy sám sebe najde doslova? Ano, emeritního docenta bohemistiky Igora Juráška by ani v nejčernějším snu nenapadlo, že když se po mnoha desetiletích vydá do městečka Staré Rasošky, kde kdysi začínal své učitelské povolání, nalezne tam za živým plotem mrtvolu… sebe sama! Po prvotním šoku jde coby zákona dbalý muž ohlásit nález na místní policejní stanici. Tak zapeklitý případ ovšem rychle směřuje do nejvyšších policejních pater. Podezřelý (stejně jako „válka s Turkem“) musí být, takže se jím stává sám nešťastný nálezce – a to, že si policisté lámou hlavu, z čeho jej vlastně podezírat, jen zvyšuje jejich nerudnost a Juráškovu nejistotu. Starý pán, pronásledovaný výčitkami svědomí vůči své oddané manželce Hedvice, jíž – mírně řečeno – nebyl vždy zcela věrný, vůči celé plejádě dalších žen, jimž nedokázal odolat, a nakonec i vůči několika kolegům či přátelům, jejichž cestě na onen svět neuměl (jak sám sebe obviňuje) zabránit, se uchýlí k rekapitulaci vlastního života. Resumé je neradostné – avšak jak tomu u Čepelky-prozaika bývá, ani tentokrát nebudeme jen přemýšlet či nedejbože truchlit, ale pobavíme se nad osudy muže, kterého autor v myšlenkách provádí od dětství za protektorátu až do současného stáří. Dějinné i nicotné události, avantýry i láska, rovná záda (méně často) či „důstojný“ únik před zodpovědností (to mnohem častěji) – smějte se, milí čtenáři, ale neříkejte, že jste se leckde nepoznali… Konec pak překvapí i toho, kdo se po celou dobu domníval, že přijde nějaké buď banální, nebo naopak zcela nadpozemské vysvětlení. Ostatně i v našich životech je tomu podobně – extrémům se (naštěstí) většinou vyhýbají, byť i ta „zlatá střední cesta“ umí být zatraceně klikatá a trnitá a vést bůhvíkam. Nás ale stránkami této někdy zábavné, jindy zádumčivé, ale bezesporu čtivé a nevšední novely provází autor, kterému nic lidského není cizí a jenž dokáže své literární postavy pozorovat a vykreslit jako málokdo.
Monology k živým i mrtvým (2016)
Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i výsměšně – ale vždy s naléhavou touhou, aby se jejich samomluva změnila v dialog. A ten přece může vzniknout i tam, kde druhý „jen“ naslouchá – nebo čte. Tedy rovněž mezi spisovatelem a čtenářem; toho přimějí k zamyšlení či úšklebku, jenž ale vzápětí roztaje v úsměv. Ano, protože nakonec jsou jednotlivé kapitoly spíš laskavé a komické. Vždyť i krvavému dvacátému století, které autorovi, jak přiznává, „uvázlo v krku jako rybí kost“, všemu tomu střídání režimů, zbožňování a následnému zatracování, se musíme smát – abychom to všechno přežili. Avšak pozor: Miloň Čepelka se směje, ale neposmívá. Nechybí mu respekt tváří v tvář něčemu vyššímu. Sám ostatně říká: „K záhadám a tajemnostem jsem vstřícný a dívám se na ně s pokorou. Možná, že právě to byl cíl, který jsi pro mě vytýčil, a v tom případě můžeme být oba spokojeni. Já jsem. Namouduši.“ Tato kniha, kterou si musíte přečíst už proto, že je zhola nemožné shrnout její půvaby a obsahové roviny do několika řádek, vychází při příležitosti autorova životního jubilea.
Skok sem, skok tam (2016)
Na tchyni majitele detektivní kanceláře se obrací bývalá členka symfonického orchestru Helena Schulzová, kterou příbuzní a okolí podezírají, že zabila svého muže, protože po operaci zůstal sice naživu, ale zcela bezmocný a odkázaný na celodenní péči. Policie však neobjevila cizí zavinění a lékařská komise nezjistila žádné lékařské pochybení. Podle vyšetřovatelů zavinila Schulzovu smrt nemocniční košile, které se říká andělská…
Žítkovské bohyně (2013)
Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat - prosit Boha o pomoc. A jeho zásahům i trošku dopomoci… Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. Proč tedy nezachránily tu svou? Dora Idesová je poslední z bohyní. Brání se přijmout zastaralý způsob života a věštit příchozím z odlitého vosku jako její teta Surmena. Vše se ovšem mění, jakmile pochopí, že co se v jejím životě zdálo být nešťastnou shodou okolností, bylo pečlivě promyšleným plánem. Její umístění v internátě, Jakoubkova ústavní péče, hospitalizace v psychiatrické léčebně v Kroměříži… Na konci 90. let na ni v pardubickém archivu ministerstva vnitra čeká operativní svazek vedený StB na vnitřního nepřítele - její tetu Surmenu. Dora nevěřícně rozplétá neznámé osudy své rodiny i dalších bohyní… Byly bohyně nebezpečím pro důvěřivé pacienty? Nebo byly skutečně ideologickou hrozbou normalizované společnosti? Nebo se o vyhlazení posledního reliktu pohanství postarala obyčejná závist a lidská zášť? Nový román Kateřiny Tučkové, autorky bestselleru Vyhnání Gerty Schnirch, je fascinujícím příběhem o ženské duši, magii a zasuté části naší historie.
V něčem jako by nová povídková sbírka Miloně Čepelky navazovala na svou předchůdkyni Svědectví inspektora Toufara /a jiné povídky/, avšak je oproti své o dva roky starší „sestře“ intimnější. Ústředním tématem je opět odchod z našeho světa (čímž není nutně myšlena smrt), ale tentokrát autor upřel pozornost spíše na nás, „obyčejné“ smrtelníky. Opouštění (stačí přidat jediné písmenko, a změní se v odpouštění), smíření, ale také humor, to jsou proměnné Čepelkových rovnic o jedné neznámé, kterou je vládkyně zásvětí. Ať už je jejím poslem hučící letadlo, rozverná studentka, trio zlotřilých trpaslíků, hlasy těch, kteří už „tam“ jsou, užvaněná teta nebo dívka, která dokáže (nechat) mizet, nudit se rozhodně nebudete. V jedné povídce vás navštíví dokonce sama smrt – a i ona je v autorově podání vcelku příjemnou partnerkou pro poslední rozhovor. Nechte se překvapit!
Miloň Čepelka, umělec mnoha forem psaného, mluveného i zpívaného slova, opět překvapil! Jako spisovatele jsme ho v posledních letech znali jako autora laskavých, hořkosladkých novel či jako básníka malebných sonetů a výstižných haiku. Tentokrát k nám přichází coby autor oktetu mistrných hororů. Polovinu z nich tvoří delší, epické povídky, jež v sobě mísí fascinaci nad nespočetnými převleky a úkryty smrti a úsměv vyvolaný groteskností těch, kteří se snaží tuto limitu našich životů pochopit či dokonce osedlat. Druhé kvarteto představují povídky kratší a lyričtější, v nichž jako by hlavní postava důvěrně a téměř přátelsky rozmlouvala s onou dámou v černém či s těmi, jež ji obklopují jako pochmurný kompars. Jediná dosud vydaná kniha Miloně Čepelky, jíž nedoporučujeme číst před spaním! Pokud tento zákaz přestoupíte, bude se Vám totiž pravděpodobně zdát o ženě se třemi tvářemi, o postarším liliputovi, o řediteli obecné školy Kabátovi, jenž navzdory sebevraždě tráví večery v podivném domě na samotě, o dávné proradné milence, která není spokojena se stísněným prostorem v rakvi, o nešťastné matce, která se mstí nechtěnému vrahovi svého syna ze záhrobí…
Deník Haiku (2010)
Série: Deník haiku
Kniha básní psaných japonskou formou haiku, s ilustracemi Jiřího Hovorky. Jiný pohled předního člena Divadla Járy Cimrmana.
Bezdětný otec a syn (2010)
Novela Bezdětný otec a syn, autorem označovaná za "málem román", má nadčasové téma vztahu otce a syna - byť už z názvu je patrné, že o klasický vztah nepůjde. Hlavní hrdina, tváří v tvář střednímu věku a vlastní neplodnosti, se pokouší vrátit do mládí, kdy ještě byl schopen početí, a vypátrat své potomky, zrozené pohříchu bez jeho fyzické účasti. Hledání dnes již dospělých synů, narozených z jeho kdysi darovaného spermatu, mu však místo radosti přináší spíše trapné a rozpačité okamžiky, o skutečných tragédiích nemluvě. Naštěstí pro něj, aniž by si toho zpočátku vůbec všiml, stojí po jeho boku krásná žena, která se z nenápadné persony v pozadí stává skutečnou hybatelkou příběhu i hrdinova života. Čtenář však především zjistí, že Miloň Čepelka, jeden z otců zakladatelů Divadla Járy Cimrmana, rád překvapuje. Po řadě veršových knížek (poslední byl Deník haiku) přichází už se třetí prózou a opět jinou než obě předchozí (Poklesky rozverné snoubenky - Daranus 2007, Příliš mnoho pohřbů - Daranus 2008). Jeho novela je dramatická i lyrická, klade otázky etické, obhajuje literaturu jako hru, jejíž jedinou podmínkou je uvěřitelnost, střídá výrazové prostředky, ale vše v ní plyne lehce, s ironickým a sebeironickým nadhledem, a proto navýsost čtivě. Začtete-li se, budete bez přerušení pokračovat až k žádoucímu happyendu, vzápětí ostatně zpochybněnému.
Novela Příliš mnoho pohřbů zachycuje osudy tří generací rodiny Dojáčkových. Seznámíme se s panovačným dědou Fánou, který se nesmíří s tím, že se jeho dcera v padesáti letech rozhodla žít po svém, a spáchá sebevraždu. Budeme sledovat příběh Fánova ambiciózního syna Viléma, který po únoru 1948 vstoupí do komunistické strany, a když po krátké kariéře ředitele znárodněné továrny upadne v nemilost, začne alespoň řídit životy svých blízkých. A do třetice je tu Vilémův syn Kamil, úspěšný, ale veskrze konformní muž, pro něhož je nejvyšší hodnotou dobře fungující rodina. Z poklidu ho vytrhne až neuvěřitelná zpráva, která vrhá na rodinnou historii zcela nové světlo... Novela Příliš mnoho pohřbů je druhou prózou herce, rozhlasového moderátora, textaře, dramatika a básníka Miloně Čepelky. Věříme, že naváže na jeho úspěšnou novelu Poklesky rozverné snoubenky, vydanou v roce 2007 taktéž v nakladatelství Daranus.
Poklesky rozverné snoubenky (2007)
Poklesky rozverné snoubenky je brilantně napsaná novela, která mluví do duše i z duše všem ženám, které se nebojí otevřeně sdílet i své nejtajnější sny. Její autor - publicista, spisovatel a zakládající člen legendárního Divadla Járy Cimrmana Miloň Čepelka - dokončil první verzi rukopisu před více než dvaceti lety. Tehdy ovšem knížka nemohla vyjít, jednak z politických důvodů a jednak pro "sexuální explicitnost". Vychází tedy až dnes jako autorův opožděný prozaický debut.
Mandel sonetů (2003)
Kniha "Mandel sonetů" spadá do žánru Romány. Autorem je Čepelka Miloň. Obsahuje 24 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Zvláštní vydání" z roku 2003. Přejeme příjemné čtení.
Abeceda lásky (1995)
Básnický průřez abecedou lásky.
Turistický průvodce. Málokterá země na světě podněcuje představivost cestovatelů tak, jako právě Brazílie. Přes 350 státem chráněných oblastí o celkové rozloze 300 tisíc km2, nespoutaná pestrost karnevalového veselí na fantastických plážích Atlantiku, obrovské říční veletoky plné exotických ryb a v neposlední řadě přátelští obyvatelé, to jsou pro většinu z nás obrazy mytického ráje, země zaslíbené. . Atraktivní oblasti – přírodní rezervace, nejkrásnější pláže a pamětihodnosti . 70 Podrobných mapek . Ubytování, doprava . Dobrodružné výlety . Svátky a oslavy
Deník Haiku (2010)
Kniha básní psaných japonskou formou haiku, s ilustracemi Jiřího Hovorky. Jiný pohled předního člena Divadla Járy Cimrmana.
❤️ Fanoušci
Zatím žádní fanoušci.