Životopisné a zároveň etnologicky zajímavé vzpomínky Slovenské Romky, jejíž osud představuje vzor sociální emancipace. "Její jméno působilo jako hvězda naděje, která vyvede romský lid z bludného kruhu nepochopení mezi Romy a gádži. Elena Lacková (* 22. března 1921 ve Veľkém Šariši - 1. 1. 2003 v Košicích) napsala první romskou hru, nacvičila ji se svými příbuznými v chatrči cikánské osady; psalo se o ní s obdivem v novinách, pozdvihla romipen z bláta ignorantského opovržení... Znovu jsem začala za Ilonou jezdit v roce 1976... A Ilona vyprávěla. Vyprávěla věci, o kterých nemluvila, když byl její muž naživu. Nic špatného - pouze uvolněné zvažování a hodnocení vlastního života. Bylo to fantastické a já začala natáčet. Natáčely jsme celé dlouhé večery, týden, deset dní, po celou dobu, co jsem u ní bydlela... Ilonina životopisná a zároveň etnologicky nesmírně zajímavá vyprávění jsem jezdila natáčet několikrát za rok po dobu osmi let. Průběžně jsem je přepisovala z magnetofonu a narůstaly mi stránky a posléze i fascikly romských textů. Při přepisování jsem znovuprožívala trans jako při Ilonině vyprávění. Zároveň jsem čím dále tím více pociťovala, že se nesmírně proviním na Iloně, na Romech i na Neromech, pokud její výpověď nesdělím dál." (Z předmluvy Mileny Hübschmannové.) Životopisná mozaika z prostředí romské menšiny. Vyprávění s fantaskními prvky, ale také výpověď ženy, která prožila dvě totality a zápasí o svou tradiční víru.
