Kniha, jež představuje druhý díl v proponované řadě Bytí a evoluce I-IV, pojednává o časovosti, jak naznačuje už její titul, implikující kritiku pojetí času a časovosti ve filosofii Martina Heideggera. Člověk je do časovosti vždy vržen, především jako biologická bytost. Heidegger však bytí odbiologizoval, čímž člověka zbavil základních instinktů, především potřeby a touhy přežít. Vzal mu však také schopnost vcítění a soucitu; obojího prý jsme schopni až nad společným dílem, podřízeným kolektivnímu cíli. Uniklo mu zřejmě, že společné dílo a cíl tu vždy již jsou. Je to základní předpoklad přežití společenské bytosti označované jako člověk. Abychom člověka v proudu času pochopili, je třeba ho vidět historicky, což znamená evolučně! Evoluční časovost je dynamická a složitá, určitě komplikovanější, než si Heidegger představoval. Svým pojetím času, jehož aspekty přibližuje tato kniha, totiž filosofii zcela odtrhl od vědeckého základu.

Kniha "Tenkrát za pandemie" od autora Milan Exner, 1950-. Dostupné v českých knihovnách.

Protifráze autorova oblíbeného románu nechává Hanna Buddenbrooka přežít tyfus a ve třech kapitolách dialogického románu po vzoru Lopeho de Vegy ho společně s přítelem Kaiem vystavuje zkouškám zralosti tváří v tvář vzmáhající se pruské absolutní monarchii a extrémismu omladiny. Celý román je pojatý jako slohové cvičení mladého muže, který procitá z bezvědomí, aby v literatuře objevil neliterární hodnoty, související s životem a přežitím slabých. Knihu, která nejspíš zaujme především milovníky a znalce německé literatury, ilustrovala známá slovenská výtvarnice Natália Zavaďáková.

Román libereckého autora se skládá ze tří v mnoha ohledech odlišných částí. Žánrově je první autobiografický román, v němž je každý z jeho tří oddílů soustředěn na jednoho ze tří vypravěčových životních přátel; druhá část obsahuje Exnerovu poezii přeloženou do americké angličtiny, zatímco náplní třetí části je esej, nazvaný Můj Kerouac. V něm autor přináší syntetický pohled na Kerouacovo dílo a zároveň se přiznává z obdivu k němu. Knihu ilustroval liberecký výtvarník Jiří Pikous.

Román fiktivního spisovatele Emila Rilkeho chápe divadelní hru v hudební terminologii jako román, kde tradiční postupy jako líčení, popis a charakteristika postav zůstaly coby šifra pod hudební osnovou řeči. Z románu tedy zbyla jen přímá řeč. Přikloní-li se čtenář k názoru, že tato kniha je opravdu román (jak tvrdí fiktivní autor), nebo jen kamufláž (jak tvrdí fiktivní editor), je na něm a na způsobu, jak chápe literaturu a jak k ní přistupuje. Neboť úhrnný text této knihy není ani román, ani divadelní hra, nýbrž synkretický text, jenž v ironickém stylu usiluje o postmoderní výpověď o naší současnosti. Text doprovází množství působivých ilustrací Jiřího Pikouse, které umocňují význam autorského sdělení.

Příběh dvou přátel, herce-penzisty Jaromíra a herce a režiséra Petra, je zasazen do doby prvních přímých voleb prezidenta České republiky. Petr, jehož jméno se ocitlo na Cibulkových seznamech, se po letech vynuceného působení v oblastním divadle vrací do Prahy, kde chce realizovat dramatizaci klasické ruské satiry Obrazy z gubernie, určené kdysi pro bytové divadlo. Text se však ztratil. Ve zjitřené společenské atmosféře si oba přátelé postupně přestávají rozumět v představách o divadle. „Přímá volba“ je teď jejich volbou mezi přátelstvím, odcizením a dvojím pohledem na divadlo v době trpící nedostatkem peněz i původní dramatické tvorby.

V pořadí pátá v řadě „divadelních novel“ vychází opět s ilustracemi Romana Karpaše. Zavede nás do jednoho divadla, které řeší krizi původní divadelní tvorby dramatizacemi slavných děl světové prózy. Tentokrát se má převést do jevištního tvaru román Bratři Karamazovi. Takových pokusů už byla celá řada, a tak se dramaturg uchýlí k zoufalému činu, totiž zdramatizovat pokračování tohoto románu, které ovšem Dostojevskij nestihl napsat. Jak takovou hru přivést k životu, jak by takové pokračování mohlo vypadat a proč se pozornost posouvá od trojice slavných bratrů k levobočkovi jejich otce, o tom všem novela pojednává.

Autorova čtvrtá divadelní novela se odehrává v prostředí exteriérové inscenace středověkého divadla, kde každý mansion představuje jeden starozákonní příběh od stvoření Adama až po Davidovo království. Vypravěč, divadelní rekvizitář ironizující biblické scény, řeší odchodem za prací v příhraničním městečku, kde bydlí v klášteře, přebudovaném na hotel, své rodinné problémy a setkává se s lidmi, kteří jsou nejen zajímaví, ale i podezřelí jak svým podnikáním, tak životní filosofií. Ti se stávají hrdiny příběhu, jenž se v místě inscenace udál v prostoru a čase „mezi mansiony“. Text knihy se tedy skládá ze dvou vyprávěcích linií, současné a biblické, které se pravidelně střídají, takže je čtenář může číst i samostatně jako dvě knihy.

Třetí "divadelní novela" libereckého autora nás zavede do fiktivního divadla v Praze, odkud televizní kamery snímají kompletní scénickou přípravu obou dílů Goethova Fausta; jde tedy o svého druhu "reality-show". V průběhu zkoušek se osudy herců a fiktivních postav začnou natolik ovlivňovat, že to nezůstane bez vlivu na výsledný jevištní útvar. Otázka potom zní: oč jde v Goethově Faustovi? Je to dílo, které hovoří k dnešnímu člověku? A pokud ano, je to dílo humanistické? Autor ovšem dobře ví, že český filosof Masaryk na tuto otázku odpověděl záporně. Poutavě vyprávěný příběh a převyprávěný děj Fausta tím vstupuje do kontextu posttotalitního demokratického světa.

Vypravěčem příběhu o údajném synovci filosofa Emanuela Rádla, tajemném docentu Anýžovi, je vrátný historického paláce, patřícího utopické "Eurouniverzitě" kdesi v Čechách, kde tento "vědec" působí jako vedoucí katedry divadelní vědy a kterého vykutálený příslušník ostrahy systematicky špehuje. V centru příběhu, jehož děj je zarámován dvěma živelními pohromami, stojí podvod, několikerý, překvapující, ale zcela vědomý, a dokonce seběvědomý.

Popis není dostupný

Příběh muže, který se podobně jako pověstný „piano-man“, nalezený bez minulosti na břehu moře, vynoří ve světě, jehož souvislosti mu unikají, a snaží se teď v nervovém sanatoriu uprostřed Jizerských hor pochopit smysl svého příběhu. Odmítá však hovořit o sobě, a tak si čtenář musí jeho psychologický obraz sestavovat nepřímo, především z jeho četby Shakespearova Hamleta a příběhu slepé dívky, která svým způsobem života nabízí radikální proměnu pohledu na svět a sebe.

Román, jehož hrdina dobrovolně odchází do domova důchodců. V postavách dvou žen je konfrontován nejen se skutečnou tváří pokročilého věku, ale také s ženstvím, jaké dosud nepoznal. Uvědomuje si, že prožil život bez opravdového citu a že nebýt tohoto setkání, mohl zemřít, aniž by něco takového byť jen tušil.

Popis není dostupný

Román Oblast stínu nás zavádí do období mezi prázdninami 1988 a listopadem 1989. Odborný asistent pedagogické fakulty v Ústí nad Labem žije v Liberci; dojížděním do zaměstnání se snaží zmírnit manželskou krizi. Hrdinovo soukromí je paralelou politické krize, která se ukazuje v dnes již pozapomenutých reáliích, jako jsou absurdní zprávy v tisku, podpisová akce Několik vět, chalupaření, politická školení či perestrojkový chaos na pracovišti — ať v prostředí vysokoškolském, nebo v průmyslovém podniku, v němž pracuje vypravěčova manželka: všechny zastihne Listopad nepřipravené a neschopné představit si změny, které přicházejí. Byť je hlavním tématem knihy rozpad manželského vztahu na pozadí rozpadu společenského, způsob vyprávění je blízký předchozímu autorovu románu Svatoušek. Obě díla jsou zčásti autobiografická, obě jsou však zároveň obecnější, vrstevnatou generační výpovědí.

Kniha "Kantova růže" spadá do žánru Romány. Autorem je Exner Milan. Obsahuje 58 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Petrov" z roku 2003. Přejeme příjemné čtení.

Popis není dostupný

Popis není dostupný