Toto je básnická kniha, která se dobírá podstaty prostřednictvím prožity´ch textů a zároveň propracovany´m jazykovy´m systémem, ktery´ nás vede k tomu, že chceme jednotlivé texty a pasáže pročítat znovu, aniž bychom ztratili vědomí struktury. Zároveň je možno tyto texty číst jednotlivě, protože i samotny´ jeden text v sobě obsahuje myšlenkovou kompozici celé knihy. Vy´chodiskem je vždy první verš, zásadní, zřetelny´ obraz – jednak vizuální, ale také zvukovy´. Zvuková stránka je pro autora velmi důležitá, kompoziční (eufonické asociace, vnitřní ry´my, aliterace), hudebnost slov vždy nese sémanticky´ vy´znam. Slova, slabiky a hlásky lze číst, poslouchat a vnímat i jako hudbu. Je dobré číst si tyto texty nahlas, vyniknou především při hlasitém čtení, pro jejich zvukomalebnost, která je propracovaná až na samy´ detail, ale zároveň nechává čtenáři volny´ prostor pro jeho imaginaci, prozření. Další důraz je kladeny´ na velmi nekonvenční obrazy, surreálné proudy a vlnění, řetězení slov v čisté tekuté obraznosti.

Antologie Bílé přeludy na vlnách je pro české čtenáře první možností obšírněji se seznámit s finskou poezií. V historické perspektivě představuje tvorbu nejvýznamnějších básníků a básnířek od poloviny 16. století, tedy od počátku finskojazyčné písemné kultury, až po 80. léta 20. století. Na jednotlivých textech lze sledovat, jak a kdy finská lyrika reagovala na evropské literární směry a proudy a jakým způsobem a ve kterých obdobích reflektovala domácí tradici, především bohaté dědictví lidové slovesnosti. Ze 74 ve Finsku kanonických autorů a autorek zastoupených v antologii promlouvají mnozí v češtině vůbec poprvé. Na výběru textů a jejich českých překladech pracoval tým finštinářů pod vedením editora Michala Švece z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který antologii také opatřil literárněhistorickým úvodem věnovaným vývoji finské lyriky. Knihu doplňuje bibliografie českých překladů finské poezie vydaných tiskem do roku 2020.

Monografie Michala Švece zkoumá vybrané aspekty fungování komunálního politického systému v Praze v meziválečném období. Po institucionálním vymezení organizace Velké Prahy a volebního systému pro obecní volby jsou představeni hlavní političtí aktéři. Pražské komunální volby v letech 1923-1938 autor podrobuje jak analýze celkové, tak na úrovni obvodů; poté soustřeďuje pozornost k volebním kampaním, tvorbě volebních koalic i volební geografii. Kapitola, která je věnována volbám primátora a kolektivních obecních orgánů, vypovídá rovněž o kooperaci či soupeření stran zastoupených na Staroměstské radnici. Text doplňuje řada přehledových tabulek i map.