Popis není dostupný

Málokdo zasáhl do vývoje české poválečné prózy tak významně jako Josef Škvorecký.Jeho románová prvotina Zbabělci vyvolala v roce 1959 ostře negativní ohlasy komunistických kritiků, brzy se však ukázalo, že právě tato kniha zásadně a vlastně navždy změnila socialisticko-realistické pořádky v české literatuře. V šedesátých letech Škvorecký bavil čtenáře detektivkami i humoristickými povídkami, současně však již mohl ze šuplíků vytáhnout některé práce z padesátých let, jež do té doby z bezpečnostních důvodů musel skrývat před zraky veřejnosti. Osu jeho díla totiž tvořily čtivé příběhy „ze současnosti“, oplývající nejen humorem, ironií a sarkasmem, ale také nostalgií, melancholií a existenciální úzkostí a především nemilosrdným a nesocialistickým realismem. První díl životopisné monografie z pera zkušeného literárního historika podrobně sleduje Škvoreckého životní i tvůrčí osudy od prvních literárních pokusů až po odjezd do torontského exilu v roce 1969.

Kniha se zabývá dějinami dvou nejvýznamnějších exilových nakladatelství posrpnového období: Indexu, sídlícího v Kolíně nad Rýnem, a Sixty-Eight Publishers, působícího v Torontu. Jádrem studie je pohled na jejich "paralelní životopis": obě nakladatelství si byla v mnoha ohledech podobná, měla však své koncepční preference, jejich autorské zázemí se většinově lišilo, z menší části se však shodovalo, takže vznikaly konkurenční vztahy, někdy překvapivě vyostřené (zvláště v případech vydávání děl autorů žijících v Československu). Autor nahlíží na činnost obou nakladatelství v kontextu literárního života českého exilu, okrajově si všímá i dalších nakladatelství, kulturních časopisů apod. Pramennou základnu mu poskytuje jeho mnohaletý výzkum tohoto tématu, dále archiv nakladatelství Index, uložený v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, fond torontského nakladatelství, uložený v Hoover Institution v kalifornském Stanfordu, a konečně archiv Společnosti Josefa Škvoreckého v Praze.

Básnická skladba Josefa Škvoreckého Nezoufejte! vznikla v roce 1946, ve své době však nebyla publikována. Jde v pravém slova smyslu o generační výpověď celé jedné generace. Už do prvního zpěvu proniká realita poválečné Prahy, z níž chce básník zatím vidět to lepší, hezčí, nadějnější. Ovšem do dalších zpěvů svět roku 1946 vstoupí již "plným krokem". Únor 1948 se blíží. Byl by ochoten mluvčím "nového zítřka" dopřát sluchu, protiví se mu však davy, nebo spíš - řečeno dobovým slovníkem - masy, a vůbec nejpřesněji řečeno stáda. Sám by si přál být respektován ve své odlišnosti, ve své osobnosti, ve své jedinečnosti, jenže…

Popis není dostupný

Anotace: Korespondence J. Škvoreckého a L. Dorůžky ze tří let po sametové revoluci osvětluje a připomíná mnohé události porevolučního dění, události literární, kulturní i politické.

I když se vydáte po vlastních stopách, sami sebe nenajdete. Román o návratech a neshledáních Hlavní rovinu vyprávění tvoří melancholický příběh novináře Pavla Klimeše, který se na prahu středního věku rozvádí, ztrácí rodiče a ocitá se v situaci, která ho nutí hledat nové životní cesty i cíle. V tísnivé bilancující atmosféře se uchyluje ke vzpomínkám na partu kamarádů, s nimiž v dětství trávil každé léto na horské chatě v Krkonoších. Ve vzpomínkách se stále častěji objevuje postava otcova kolegy Milana Knota, který pro vypravěče kdysi představoval dětský vzor. V polovině sedmdesátých let však svým přátelům nepřímo přiznal, že podepsal spolupráci s StB, na čas se před nimi uzavřel a na společnou dovolenou přestal jezdit. O tom, co konkrétně Knotova spolupráce s StB způsobila dalším návštěvníkům krkonošské chaty, získává Pavel Klimeš po listopadu 1989 přesvědčivé indicie a v novinách někdejšího rodinného přítele veřejně odsoudí jako agenta StB. S odstupem dvaceti let se však v celém příběhu objevují pochybnosti a nesrovnalosti.

Publikace je věnována literárnímu životu prvního dvacetiletí existence českého protikomunistického exilu, tedy období mezi únorem 1948 a srpnem 1968. Autor knihy se nezabývá analýzou tvorby exilových spisovatelů, nýbrž způsoby, jakým jejich díla vstupovala do komunikace s exilovou čtenářskou obcí. Největší pozornost je věnována zakladatelům České kulturní rady v exilu, u nás dosud téměř neznámému vydavateli Antonínu Vlachovi (1905-1995) a jeho jmenovci, básníku, prozaiku a redaktoru Robertu Vlachovi (1917-1966). Dějiny České kulturní rady jsou představovány v poměrně širokém kontextu. Kniha je prvním, na rozsáhlémmateriálovém výzkumu vystavěným pokusem o celistvé uchopení problematiky exilového literárního života.