Popis není dostupný

Popis není dostupný

Tato kniha má několik výkladových či dějových linií, v nichž se pokouší zodpovědět následující otázky: Co by bylo, kdyby místo smrti panovala nesmrtelnost? Lze obnovit společenství mrtvých a živých, jaké udržovaly tradiční společnosti? Bylo by možné opět nastolit víru v působení mrtvých? Co je konečnost člověka? Lze prohloubit současnou rozpravu o ní? Mohou mít mrtví budoucnost, byť v podobě minulosti, a co je tím vlastně míněno? Co znamená být mrtvý? Proč se minulost stále proměňuje, třebaže ji chápeme jako něco ukončeného? Je v každém začátku přítomen konec a co se tím říká? Co je neidentičnost času? Je možné pěstovat historiografii jako vědu obdařenou "smyslem pro možnost", jak to vyjádřil Robert Musil v knize "Muž bez vlastností"?

Popis není dostupný

Michal Janata (nar. 1952) ve své esejistické knize Stáří je mládím světa rozkrývá titulní téma v široké historické perspektivě myšlenkových a kulturních souvislostí a pronikavě analyzuje systémová znevýhodnění, jimž jsou v naší současné společnosti vyznávající kult věčné mladosti a neutuchajícího výkonu ve stále větší míře vystavováni příslušníci „vyloučené generace“. Hluboce erudovaný a přitom čtivý text, jehož sarkastický účinek podtrhuje podíl dvou příslušnic mladé generace, ilustrátorky Anežky Hájkové (nar. 1997) a autorky grafické úpravy Josefiny Karlíkové (nar. 1995), demaskuje rozmanité formy ostrakizace a účelového zneužívání seniorů a upozorňuje přitom na alarmující míru obecné lhostejnosti, která tyto jevy umožňuje. Tváří v tvář příznakům postupující dehumanizace Janata nepropadá zatrpklému karatelství ani bolestínskému sentimentu, ale střízlivě a leckdy vyloženě zábavně zvažuje možnosti a šance, které i za těchto podmínek člověku nabízí jeho životní finále, jež dříve či později čeká každého z nás.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Kniha se zabývá historickými okolnostmi, za nichž se paměť stává předmětem bádání, výzkumu a interpretace. Michal Janata se v knize zamýšlí nad otázkou nakolik a proč je paměť tak nesamozřejmou položkou filozofie a neurověd. Dále se věnuje vztahu paměti a mysli spolu s otázkou, jak se nám daří získávat jistotu o existenci myslí jiných, než je ta naše vlastní. Soustředí se na trýzeň, kterou nám způsobuje paměť, když nechce vydat plody svého úsilí, na otázku vrstevnatosti paměti či na mysl amnestika, která je permanentní nepopsanou deskou. Přibližuje proměnu osobnosti lidí, které postihly potíže s pamětí, blahodárný účinek zapomínání, kterému můžeme říkat eliptické, protože nás zbavuje všeho balastu a umožňuje nám rozlišovat podstatné od nepodstatného, zlověstný účinek privativního zapomínání, které zužuje mentální prostor a zkracuje čas postižených, nebo otázku existence kolektivní paměti či její časové dimenze. Paměť je tu tak zastoupena v plurálu, v mnohosti svých projevů i v bohaté šíři oborů, které se jí zabývají.

Vnitřním popudem k napsání Ustavující průběžnosti čar bylo to, co jsem nazval stigma počátku. Tedy schopnost čáry popřít svou jsoucností nicotu plochy, z níž povstává. Pokusil jsem se pojednat čáru v nejširších souvislostech tak, aby extenze výkladu zároveň nepopřela nutnou výkladovou koncentraci na to, čím je čára jako konstitutivní prvek našeho vnímání i jako kresebné vyjádření lidské schopnosti vtiskovat svým představám i vnímání tvar. Čáru chápu jako něco, co zakládá bytostnou a plodnou dualitu našeho života. Tato životní rozeklanost je oním hybatelem lidského chování a jejím výrazem je právě čára. Ta osciluje mezi vůlí být intuitivním či geometricky reglementovaným tvarem. Jako geometricky reglementovaný tvar je čára úzce spjata s bodem, plochou a tělesem, jimž jsou věnovány jednotlivé kapitoly této knihy. Jako intuitivně chápaný útvar je čára hluboce zakotvena v naší tělesnosti, v naší schopnosti vstupovat pomocí vnímání do "mezer” mezi věcmi. Čára je výrazem hraničení věcí mezi sebou a zároveň ostenzí, schopností ukazovat rozdílnost, která má ovšem rovněž svou vyprávěcí dimenzi, protože každá čára je nebo může být narací, schopností být příběhem. Na pozadí Zénónových paradoxů pohybu pak vyvstává v tomto textu otázka toho, do jaké míry je čára pohybem či nehybností. Michal Janata Tvůrčí obzor Michala Janaty (1952) fascinuje svou rozlehlostí, intelektuálním espritem a zároveň pokorou člověka, který ví. Jeho esejistické texty a vědecky pojednané studie o architektuře, výtvarném umění, fotografii, historii vědy, kulturní antropologii aj. (vydané knižně, ale z větší části dosud nepublikované) jsou myšlenkově originální, mnohovrstevnaté, jazykově brilantní a orientované k univerzu. Ze širokého spektra autorových profesních zájmů logicky plyne, že jeho práce mohou vyvolávat kontroverzní reakce těch, kteří takový background či vědomostní zázemí nemají. Janatovým opožděným debutem je polyfonní esej o "sypké nehmatnosti smrti" (2010), překvapující nebývale otevřeným přístupem k donedávna tabuizovaným "posledním dnům života". Méně osobní, ale rovněž objevný je zatím poslední publikovaný soubor filosofických esejů Nesamozřejmost vědy a techniky (2013), jenž představuje výsledek několikaletého bádání v historickém fondu Národní technické knihovny v Praze. Michal Janata je výsostným esejistou, o jehož díle se dá říct, že se pohybuje na průkopnické cestě ("čáře") mezi vědou, uměním a filosofií. Petra Růžičková V knize jsou použity ilustrace autorů: Michal Cihlář, Zdeněk Prokop, Dana Puchnarová, Jan Hísek, Ludmila Jandová, Vladimír Kokolia, Inge Kosková, František Lesák, Jan Nálevka, Miroslav Urban, Tomáš Absolon, David Cajthaml, Tadeáš Kotrba

Knihu Nesamozřejmost vědy a techniky lze vymezil jako rozsáhlá filozofickou esej, jejímž námětem je evropská vědecká literatura od 16. do počátku 20. století v historických, kulturních, vědeckých a filozofických kontextech. V Věda se zde ukazuje ve své nelinearitě, ve spletitosti možných přístupů, jak chápat vědeckou literaturu nejen v jejích jednotlivých dílech, ale také jako celek. Vědecká literatura zde není ani samozřejmý, ani jednoduše konstruovatelný celek. Kniha je tedy pokusem o takovou konstrukci celku, která favorizuje spíše zachování původní složitosti než podřízení nutným zjednodušením, jimž se musí poddávat interpretace. Jednotlivá díla vědecké literatury jsou včleňována do určitých významových okruhů, které kombinují historické a věcné hledisko - díky tomu postupně vystupují okruhy jednotlivých disciplín nebo metod (architektura, mechanika, fyzika, téma přírody a života, hospodářství, jazyka, matematizace atd.) Celý tezaurus historického fondu se tak stává "záminkou" k široce strukturované úvaze o povaze novověké evropské vědy a o vztazích mezi technikou, vědou a filozofií.

Erudovaný, nepřestajně plynoucí esej Michala Janaty o "sypké nehmatnosti smrti", ač může na první pohled působit poněkud nihilisticky, je živým a borgesovsky rozvětveným organismem. Jeho torzovitý charakter jako by naznačoval rozpadání a ztrácení tvaru věcí. Slyšíme neslyšitelný zvuk přesýpacích hodin, kdy zrnka okamžiku mizí v minulosti. Text je brutálně upřímný, nelítostně vtipný, třaskavý jako trhavina, originální a myšlenkově bohatý, ale rovněž inspirativně navracející tabuizovaná témata do tohoto chaotického a ke "smrti ubaveného světa".