Chápání umělecké tvorby jako autonomní činnosti s vlastními pravidly a také kritérii hodnocení úspěchu se dnes zdá být takřka přirozené, jeho nesamozřejmost si uvědomujeme snad nejčastěji při soudních procesech vedených proti autorům děl s kontroverzním obsahem. Bývaly ovšem doby, kdy ani svět umění nebyl v pohledu na autonomii své produkce jednotný - primát estetična při hodnocení se musel prosadit ve spletitých diskusích nad konkrétními díly. Těžiště těchto negociací autoři knihy hledají v období počátků parlamentarismu na našem území, kdy rostoucí sebevědomí umělecké sféry vyjadřovala nejen samotná produkce, ale například i budování reprezentativních veřejných prostorů (pražské Národní divadlo, Rudolfinum). Mezioborový výzkum, inspirovaný sociologickým a literárněhistorickým studiem autonomizace umění francouzského (P. Bourdieu, M. Einfalt), je zaměřen na kritický ohlas literární, výtvarné a hudební produkce, která v letech 1859 až 1892 vzbuzovala otázky související se závazky tvůrců ke společnosti. Současně sleduje proměny samotné kritiky, která rostoucí míru autonomie reflektovala a ujasňovala si při tom vlastní vztahy k publiku a tvůrcům. Kolektivní monografie představuje výsledky zkoumání dobových periodik a dalších pramenů včetně archivních, které umožňují zachytit soudobou kritickou praxi v celé její šíři. Výklad je doplněn obrazovou přílohou prezentující kromě diskutovaných výtvarných děl také dobově typické formy propagace umělecké produkce. - Vychází ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.

Popis není dostupný

Knížka Máchovské interpretace nově vykládá veršované a prozaické texty K. H. Máchy, které stojí tradičně ve stínu jeho klíčových děl, básnické skladby Máj a povídky Marinka. Výchozím bodem interpretace je vždy textologická problematika. Úvodní rozsáhlá studie, věnovaná drobnějším básním, představuje popis Máchovy poetiky prostřednictvím kontextově propojené motiviky vlasti, světla a smrti. Zaměření nikoli k motivům o sobě, ale k jejich vícečlenným uskupením na ploše jednotlivých textů přináší komplexní a ucelený obraz Máchova básnického myšlení. Navazující stať nazvaná Eschatologická zakončení Máchových básní vnáší do této tématiky vývojový prvek a nabízí nové podněty k chronologizaci básníkova lyrického díla. V druhé části svazku autor pomocí jemné práce s motivy a jejich kombinacemi postihuje konkrétní sémantiku a "dění smyslu" v prózách Pouť krkonošská, Cikáni a Křivoklad. V posledním případě výklad rovněž domýšlí a nově rekonstruuje možný smysl chybějících částí nedokončeného historického cyklu Kat, jež se dochovaly pouze ve zlomcích nebo plánech.