Kniha se věnuje působení šlechty ve veřejném životě Československé a Rakouské republiky v období mezi světovými válkami. Pozornost soustředí především na její činnost v obou armádách, diplomacii a politice těchto států. Autoři odpovídají na otázku, do jaké míry byla šlechta ochotna se veřejně angažovat po rozpadu rakousko-uherské monarchie a ustavení republikánských režimů. Identifikují přitom shody, ale i rozdíly v přístupu šlechticů v Československu a Rakousku. Konstatují, že v obou případech šlechta a zejména její nejelitnější část, aristokracie, vnímala nové poměry se značnou nedůvěrou. Na příkladech konkrétních šlechticů i šlechtičen kniha současně prokazuje, že zejména v Rakousku se aristokracie na situaci poměrně rychle adaptovala a stala se spojencem konzervativních politických sil soustředěných jak v křesťanskosociální straně, tak v domobraně polovojenského charakteru zvané Heimwehr. Současně dokládá obdobný, byť méně nápadný posun ve vnímání československé reality šlechtou ve třicátých letech dvacátého století. Důvody autoři spatřují mimo jiné v nacistické hrozbě, která vedla aristokracii v Československu i Rakousku k vlasteneckým postojům a tím i vyšší míře angažovanosti.

Práce sleduje jednu ze strategií šlechty k uchování sociálního a ekonomického postavení elity prostřednictvím umisťování neprovdaných dcer do ženských šlechtických nadací, a to na příkladu uchazeček o prebendy Tereziánského ústavu šlechtičen na Pražském hradě. Hledá odpovědi na otázky, jakými prostředky se urozené ženy o nadační místa ucházely, jaké byly jejich osobní motivace a které faktory o výsledku přijímacího řízení rozhodovaly. Předmětem zájmu jsou životní osudy konkrétních aristokratek, stejně jako otázky, jakým způsobem přijetí prebendy ovlivnilo jejich životy a jaké alternativy existenčního zajištění volily v případě, že neuspěly.