Třebaže velkoměšťanské židovské rodiny tvořily počátkem 19. století procentuálně jen malou část pražské židovské obce, hrály významnou roli jak v životě "židovského města", tak i v širším rámci nežidovské Prahy - jak dodnes dokládá řada architektonických památek hlavního města, ať už jde o okázalé náhrobky na několika pražských židovských hřbitovech nebo vilu Portheimku na pražském Smíchově. Za svůj rychlý hospodářský vzestup vděčila většina těchto rodin - kniha se blíže věnuje pěti z nich - převážně podnikání v oboru textilnictví, jež v českých zemích přelomu 18. a 19. století zažívalo rozkvět. Tento ekonomický úspěch, který jim do jisté míry otevřel dveře do nežidovského světa, ovšem neznamenal v žádném případě zpřetrhání vazeb s židovstvím. Většina příslušníků pražských židovských elit se spíše pohybovala v obou světech, jež se porůznu snažila navzájem harmonizovat. Kniha dává na základě řady písemných i vizuálních pramenů čtenáři nahlédnout do hospodářských, náboženských a politických dějin Prahy i do vztahů mezi muži a ženami či dobové hmotné kultury a kultury bydlení.

Počátky sekulární kultury, ve které dnes žijeme, sahají nepochybně dále než do doby Československé první republiky. Právě v době vlády domu habsbursko-lotrinského nastal přechod od absolutní monarchie ke konstituční, od monolitického katolicismu k agnosticismu a od nevolnictví k občanské společnosti. Je to doba zrodu veřejné sféry a médií, úpadku náboženství a intenzivního rozvoje právní kultury, která měla efektivně chránit práva jednotlivce. Předkládaná kniha se soustředí na otázky, které národní dějepisectví nechávalo bez povšimnutí. Je to generační dílo, ve kterém se mladší autoři a autorky snaží tyto procesy osvětlit a usmířit Čechy s jejich vlastní minulostí.