"Německá mystika" představuje unikátní fenomén evropských duchovních dějin. Zrodila se ve vrcholném středověku a významně ovlivnila myšlení v dalších staletích. Tato kniha podrobněji zkoumá nejvýznačnější autory a díla patřící do této dodnes inspirativní tradice. Začíná u ženských náboženských hnutí 12. a 13. století, u fascinující knihy bekyně Markéty Porete, a vedle toho u kolínské dominikánské školy, jejíž filosofické základy položil doctor universalis Albert Veliký. V dalších kapitolách probírá velkolepé dílo osobností, jako byl Eckhart, Tauler či Suso, ale též neznámý pisatel tzv. Theologia Deutsch. Pokračuje obdobím reformace a renesance, kde na jedné straně sleduje formativní vliv Lutherův a heterodoxních myslitelů, jako jsou Franck a Weigel, na druhé straně se pak ve středu pozornosti ocitají přírodní filosofové, potažmo alchymisté, kteří jsou zároveň laickými teology: Paracelsus, Khunrath či Böhme. Kniha se zaměřuje na konkrétní díla a autory, koncepty a pojmy: co je "základ" či "dno duše", "jiskra v duši", trojice "Božích knih", Bible jako "věčná alegorie", teosofie a spirituální alchymie, "astrum" a "mumia", "oko mysli" či božské "Bezedno"? Takový přístup umožňuje lépe pochopit zdroje, vnější a vnitřní souvislosti i myšlenkové proměny, jimiž široce pojatá tradice německé mystiky prošla. Perspektiva spojující myšlení 13. a 14. století s německou přírodní filosofií 16. a 17. století přitom odhaluje nejen společné kořeny této tradice, ale dovoluje zahlédnout také její další, leckdy překvapivé, vyznění, jež svým způsobem dolehlo i do 20. století.

Paracelsus, vlastním jménem Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493-1541), je jedním z nejvýznamnějších lékařů a přírodních filosofů renesance. Jeho pojetí medicíny šlo vědomě proti tradici. Paracelsus vybízel k obratu ke zkušenosti, jež měla zaujmout místo autorit, odmítl některá teoretická východiska dobové medicíny a do lékařské praxe zavedl užívání alchymicky připravených léků. I když se jeho zájem obracel k medicíně, intenzivně se věnoval přírodně filosofickým a teologickým úvahám, jakož i alchymické praxi, a to nejen v kontextu lékařském. Právě Paracelsova zájmu o laboratorní alchymii a jeho prokazatelných znalostí v této oblasti se dotýkají spisy zařazené do předkládaného svazku. Jde o díla, jež v době rané recepce Paraxcelsa, tedy koncem 60. a počátkem 70. let 16. století, šířili tiskem paracelsiáni Michael Toxites, Adam von Bodenstein a Gerhard Dorn. I když jde v zásadě o texty, které se dnes považují za pseudonymní, tedy podvržené, ve své době byly čteny jako díla vyšlá z pera Paracelsova. Tyto texty přitom v různé míře čerpaly z jeho autentických děl, přejaté myšlenky různě doplňovaly a vyzvedaly jejich "okultní" a alchymické aspekty. Ve své době to byly texty mimořádně vlivné a namnoze formovaly představu o Paracelsově díle a osobnosti vůbec. Jádro našeho výboru tvoří spis O přirozenosti věcí, který se zprvu objevil ve svazku s názvem Metamorfóza doktora Theophrasta z Hohenheimu; odtud jsme si vypůjčili titul pro celou antologii. Její součástí jsou dále spisy Manuál Theophrasta Paracelsa o kameni mudrců, Alchymie Theophrasta Paracelsa, O tinktuře lékařů, Hermova apokalypsa, Nejvzácnější poklad alchymie a konečně spis s názvem Nebe filosofů.

Kniha je zamyšlením nad dílem pozoruhodného a mimořádně vlivného teosofa a mystika Jakuba Böhma (1575-1624). Nesnaží se shrnout jeho učení, ale spíš poukázat v širokém záběru na myšlenkové cesty, které jsou skrytě přítomny v jeho slavném pojmu Ungrund - "Bezedno". Rozplétá klubko filosoficko-metafyzických postupů, alchymických představ, mystiky a teosofie. V první části knihy usiluje o to, pochopit formální aspekty pojmu "Bezedna" v rámci filosoficko-metafyzického myšleni, ve druhé se pak zabývá symbolickou či mytopoetickou vrstvou, která Böhmovým myšlenkovým světem všude prostupuje. Obrazy, o nichž mluví druhá část, propůjčuji život formální struktuře rozvinuté v části předcházející. Právě toto úzké sepětí filosofického rozvrhu a života je pro Böhma příznačné; proto se kniha soustředí zejména na to na to, kudy do jeho myšlení proudí život.

Kniha přináší komentovaný překlad hlavního díla lipského lékaře, teosofa a paracelsiánského alchymisty Heinricha Khunratha „Amphitheatrum sapientiae aeternae“ z roku 1595. Součástí knihy jsou barevné reprodukce a tři obsáhlé průvodní studie. Heinrich Khunrath (1560–1605) byl klíčovou postavou vývoje alchymie na přelomu 16. a 17. století, tedy v době, kdy vrcholil její význam pro evropskou vědu a kulturu. Khunrathovo Divadlo věčné Moudrosti je výjimečný spis, v němž se prostřednictvím textu i originálních, umělecky hodnotných vyobrazení spojuje dobová teologie a filosofie s paracelsiánskou alchymií. Knihu doplňují tři obsáhlé studie: Ivo Purš – Heinrich Khunrath v zrcadle svého Divadla, Martin Žemla – Heinrich Khunrath: teosof mezi renesancí a reformací, Vladimír Karpenko – Alchymické a chemické aspekty Khunrathova díla „Von hylealischen, das ist pri-materialischen catholischen, oder algemeinem natürlichen Chaos“.

Popis není dostupný

Obhajoba Eckhartových myšlenek odsouzených papežskou bulou z roku 1329. Jindřich Suso (+1366) patří k nejvýznamnějším pokračovatelům středověkého filosofa a kazatele Mistra Eckharta. Jeho Knížka pravdy je ve své stručnosti pronikavou obhajobou Eckhartových myšlenek odsouzených papežskou bulou z r. 1329, třebaže jméno slavného dominikána zůstává nevyřčeno. V knize, která byla nazvána „nejobtížnějším textem německé mystiky“, se pod rouškou vizí, obrazných líčení a fiktivních dialogů rozpřádá filosoficky přesný rozbor ústředních Eckhartových témat, jako je rození Božího Syna v duši, zbožštění člověka či jeho sjednocení s Bohem v „základu duše“. Susovy jde především o odlišení těchto koncepcí od údajných heretických nauk „svobodných duchů“; jeho pojednání se tak zároveň stává jedním z nejvýznamnějších dokumentů k dějinám tohoto duchovního směru. První český překlad je bohatě doplněn poznámkami, doprovází jej rovněž rozsáhlejší studie věnovaná Susovu životu, dílu a jeho hlavním tématům, jakož i rozboru Knížky pravdy.