Říká se, že veškeré poznání pramení ze dvou zdrojů, z rozumu a smyslového vnímání. Na jedné straně máme pojmy, abstraktní kategorie myšlení, na straně druhé pak prchavé barvy, zvuky, tvary, vůně a celou hloubku smyslové zkušenosti. Tyto dva kořeny poznání jsou si natolik vzdáleny, že se nám často ani nedostává slov, abychom vyjádřili to, co bezprostředně vnímáme. Odkud se pak bere spojení mezi smysly a rozumem? Jak můžeme svoji smyslovou zkušenost vůbec učinit předmětem myšlení? Ve filosofické tradici bývá za takovýto most považována právě obrazotvornost. Náleží jí tak úloha nezbytného spolutvůrce naší představy o světě, zároveň je však i původcem vidin a fantaskních přeludů. Tohoto rozporu je si filosofie vědoma od svého počátku a ona základní myšlenka, že o světě můžeme mít jen představy, jež nemusí být obrazem skutečnosti, se neustále vrací a zůstává klíčovým problémem evropské filosofické tradice. Předkládaná kniha sleduje základní filosofické koncepce obrazotvornosti či představivosti od Platóna a Aristotela po současnou fenomenologii a filosofii mysli. Nabízí tak čtenáři možnost hlouběji se seznámit s tímto často opomíjeným, byť nesmírně plodným tématem filosofického uvažování. Spoluautoři: Ladislav Benyovszky, Annabelle Dufourcq, James Hill, Jakub Chavalka, Petr Jíra, Jindřich Karásek, Tomáš Koblížek, Lukáš Kollert, Aleš Novák, Jaroslav Novotný, David Peroutka, Marie Pětová, Vít Pokorný, Karel Thein, Václav Zajíc

Kniha se věnuje jednomu z předních filosofů německého idealismu J. G. Fichtovi (1762-1814), zejména jeho stěžejnímu spisu Základ všeho vědosloví a na něj navazujícímu Nárysu vědosloví vlastního. Hlavním úkolem tohoto prvního a historicky nejvlivnějšího podání vědosloví bylo ukázat, jakým způsobem vzniká naše běžné a každodenní porozumění světu i nám samým. Takovýto výklad mají podat tzv. "pragmatické dějiny lidského ducha", v nichž se Fichte snaží zrekonstruovat transcendentální - nikoli ovšem fakticky časový - vývoj naší mysli od prvotního stavu cítění až k naší běžné představě o samostatně existujících věcech a o nás samých jako svobodně jednajících a poznávajících bytostech. Prostřednictvím tohoto filosofického postupu Fichte geneticky odvozuje a zdůvodňuje jednotlivé základní podoby naší zkušenosti a rovněž všechny její apriorní složky, kterými jsou např. prostor, čas, substancialita či kauzalita. Ukazuje se přitom, že všechny tyto základní struktury našeho vědomí a sebevědomí jsou vposled vytvářeny obrazotvorností, a Fichte tak mj. podává jednu z jejích nejhlubších a nejinspirativnějších analýz v dějinách evropské filosofie.

Druhá publikace z řady Časovost a smrtelnost. Studie k časové konstituci lidské existence, s podtitulem Časovost v dějinných proměnách je tvořena pěti samostatnými studiemi k problémům času, věčnosti, temporálních charakterů lidské existence či ohledu celistvosti lidského života. Autoři (S. Synek, V. Zajíc, M. Vrabec, T. Kunca a J. Marek) představují výrazné analýzy orientované k filosofickému dílu Aristotelovu, Descartovu, Spinozovu, Humeovu a Kierkegaardovu. Publikace si klade za cíl především konfrontovat a vést diskusi těchto dějinně a věcně odlišných stanovisek, sledovat základní motivy a určení, jež rozhodujícím způsobem konstituují pole tázání po čase v tradici evropského myšlení.

Moderní myšlení vzniklo z přesvědčení, že člověk sice je součástí světa a je na něj odkázán, že však svět jako svět je zde teprve a pouze s člověkem. Člověk tak začíná vystupovat jako světatvorný. Ve světě se nachází jako individuum mezi jinými, jako subjekt rozumění světu však ve světě není - tento svět teprve klade a klade do něho i sebe jako individuum.

Tématem této knihy je filosofie J. G. Fichta, prvního z představitelů tzv. německého idealismu, tedy filosofie, která se objevuje v německých státech na přelomu 18. a 19. století. Základem Fichtovy filosofie je otázka, které se jako červená nit táhne celým novověkým myšlením, totiž otázka po povaze sebevědomí, subjektivity či Já. Svoji teorii sebevědomí rozvinul Fichte především ve svých tzv. raných vědoslovích, na něž se proto publikace přednostně zaměřuje. Čeští i zahraniční autoři jednotlivých kapitol jednak ukazují, v čem zůstává Fichtova koncepce subjektivity aktuální pro dnešní filosofické myšlení, a zároveň vyzdvihují nedořešené problémy, které v sobě tato koncepce skrývá. Autoři příspěvků:Martin Vrabec (ed.), dále Jindřich Karásek, Jan Kuneš, Stefan Lang, Alexander Schnell, Jürgen Stolzenberg, Martin Vrabec, Richard Zika

Tato kniha je věnována filosofii G. W. F. Hegela, nejdůležitějšíhopředstavitele německého idealismu, a vychází u příležitosti dvoustého výročí vydání Hegelova nejvýznamnějšího díla, Fenomenologie ducha. Jde o společné dílo českých badatelů, které se snaží představit fenomenologii ducha jako filosofickou disciplínu, jejímž úkolem má být zkoumání systému podob lidské individuality. Klade si za cíl přesněji určit postavení fenomenologie ducha v rámci celého Hegelova filosofického systému, především však chce ukázat, jakým způsobem Hegelova fenomenologie ducha působila na veškeré následujícífilosofické myšlení a nakolik je v něm přítomna dodnes.