Kolektivním monografie Město a literatura zprostředkovává více než dvacet pohledů na utváření literárních obrazů města v české i zahraniční literatuře od raného novověku po současnost, včetně doby covidové. Autoři ve svých esejích analyzují obraz města ve spisech J. A. Komenského, literátů 19. a 20. století, v próze, poezii i v dystopické literatuře propojené s vizualizací urbánního světa. Město zde vystupuje jako reálný prostor, stejně jako prostor vhodný k útěku, jako prostor odmítaný i vzývaný, jako prostor snů, iluzí, utopií či jako prostor hodný zavržení. Města ale rovněž v literatuře sloužila jako metafora, vzdálená reálným světům, jako opozitum vůči venkovu či jako pouhé slovo, po němž zůstávají jen nejrůznější vůně a chuti.

Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Kolektivní monografie Právní kultura středověku zahrnuje studie třinácti českých a polských medievistů věnované nejrůznějším podobám právní kulturu Českého a Polského království od 10. do 15. století. Autoři zde ozřejmují dobové proměny pojímání práva a postupné prosazování se psaného práva ve vztahu k právu zvykovému. Důraz kladou i na vztah právních norem a reálného každodenního života, především v podobě řešení právních sporů, resp. na postupně stále širší uplatnění se právnicky vzdělaných osob při řešení nejrůznějších konfliktů.

Autor se v této esejisticky pojaté práci zamýšlí nad jen zdánlivou moderností současného světa. Na příkladech středověkého a současného vnímání času, prostoru, prožívání dětství a stáří, eschatologie, vztahu k penězům, k uzavírání manželství, k migracím na větší vzdálenosti i uvnitř města ukazuje, jak mnoho mají lidé současnosti společného s lidmi středověku, jak se v mnoha ohledech jen zdánlivě změnily každodenní mody lidského chování a myšlení. Mimo to si detailně všímá stále rostoucí dohlížitelské role státu, jenž člověka současnosti v mnoha ohledech zbavuje dřívější svobody, stejně jako ho ve svobodném uvažování omezují společenské stereotypy a předsudky. Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Příspěvky českých a polských medievistů, jež tvoří 13. svazek sborníku Colloquia medieaevalia Pragensia, nazvaný Moc a její symbolika ve středověku, jsou věnovány problematice reprezentace panovnické vlády ve středověkých Čechách a Polsku. Ta se, jak ukazují zde představené studie, v symbolické rovině odrážela na panovnických pečetích, v korunovačních řádech, resp. při korunovačních rituálech, během soudních procesů či při rituálech slavnostních vjezdů do panovnických měst.

Sborník deseti příspěvků se věnuje moderním, antropologickým přístupům v historickém bádání. Ústředním tématem úvah příslušníků mladší badatelské generace jsou gender a lidské tělo, s důrazem na tělesné vnímání sebe sama, na stereotypní pojímání vývojových fází lidského života (dětství, stáří) či na předmoderní porodní praktiky. Druhý tematický okruh se zabývá problematikou politické reprezentace v raném novověku, především v městském a aristokratickém prostředí, a otázkám vymezování se mocenských elit vůči ostatním sociálním vrstvám a skupinám.

Popis není dostupný

Triptych karlovských studií se pokouší na několika příkladech zachytit konkrétní problémy jak Karlovy osobnosti, tak především doby, v níž žil. První část je pokusem o nový pohled na jeden ze způsobů Karlovy sebeprezentace. Druhá část triptychu je věnována problematice českého středověkého nacionalismu a národního vědomí. Klade za cíl částečně relativizovat genetické pojetí rozvoje těchto jevů v průběhu 14. století a zároveň se snaží poukázat na úlohu intelektuálů při formování nacionalismu a národního vědomí v českém prostředí. Na příkladě několika generací kronikářů ukazuje, že intelektuálové na jedné straně citlivě reflektovali dobové společenské představy, na straně druhé však v mnoha ohledech do těchto představ vědomě vnášeli názory, jež byly ve společnosti prozatím přítomny pouze podprahově a hrály zcela okrajovou úlohu. Na druhou část navazuje část třetí, ohledávající způsob, jakým duchovní vzdělanci 14. století nakládali se staršími hagiografickými texty a jak je přizpůsobovali dobovým kritériím laické zbožnosti.

Popis není dostupný