Autor (nar. 1970) kdysi začínal v širokém proudu spirituálně laděné poezie, ale časem se krusta této kanonické poetiky rozvolnila ve prospěch akordů spíše nekonfesních, civilních a formálně nesvázaných. Stöhrova pátá řadová sbírka shrnuje básně, které vznikaly od roku 2012, kdy vyšla jeho poslední knížka Smích ze snu. Básně jako lyrické nálezy, které se nenechaly odehnat. Zasuté vitráže vzpomínek a kradmých stesků při pouti časem, v němž "život náš je v půli se svou poutí". A jemné úsměvy nad marností takového počínání navrch. Lyrika užitá ve smyslu prožitosti, lyrika někomu snad i užitečná v duchu známého výroku: "Poezie? Něco pro někoho, nic pro všechny…

Stöhrova čtvrtá sbírka - básně civilní, nenucené, a přesto také okouzlené, melancholické a ironicky hravé.Stesk a smích. Pocity, které zažíváme, když končí neděle, odjíždí pouť, zkrátka "je po sezóně". Stöhr dokáže na malé ploše lehce a přirozeně načrtnout lhotákovská zátiší: "zapraská tiše v kýlu lodi večera / nad kurty vybuchne mír a stíny / zvonice továren / strojovny kostelů / pěšina ohrada stoka a kopretiny". S lehce ironizovanou nostalgií vzpomíná na dětství, opatrně (aby snad lyrika nezněla přespříliš lyricky), leč o to uvěřitelněji a přesvědčivěji skládá hold svým nejbližším. Jako by se zde odehrával souboj mezi zjitřeným vnímáním na straně jedné a wernischovsko-nezvalovskou hravostí, ke které patří jistý odstup, na straně druhé. Kolik lze přiznat prostého okouzlení a citu, kolik sečtělosti a kdy je třeba se na to všechno podívat zvenčí, neuvěřit tomu, pousmát se, své "nálezy" shodit? Souboj dopadá vzácně nerozhodně; jakkoliv se jednotlivé texty liší svou atmosférou i obrazností, výsledkem je soudržný a působivý soubor.