Popis není dostupný

Biografický slovník Církve československé husitské je plodem čtyřletého úsilí editorů Martina Jindry, Marcela Sladkowského a týmu spolupracovníků. Vedle Malého slovníku osobností českého katolicismu 20. století se jedná o ojedinělý církevní projekt, který na 640 stranách předkládá stovky hesel patriarchů, biskupů, učitelů Husovy československé bohoslovecké fakulty i Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy, duchovních a v neposlední řadě významných laických pracovníků Církve československé husitské. Dějiny včetně těch církevních jsou spoluvytvářeny konkrétními lidmi, z nichž značná část se ztrácí v toku času, jiní zase z různých důvodů vstupují do širšího povědomí současníků i generací následujících. Přáním autorů bylo poodkrýt příběhy i těch "zapomenutých", obrazně řečeno až po uklízečku - každý má v Božím díle své místo. Kromě abecedního hesláře s odkazem na prameny a literaturu pod každým heslem - část hesel je doplněna též portrétní fotografií - je Biografický slovník Církve československé husitské opatřen předmluvou patriarchy Tomáše Butty a podrobným historiografickým úvodem historika a archiváře Bohdana Kaňáka. Kromě editorů, kteří zpracovali největší porci hesel, patří k autorskému kolektivu například historici Pavel Marek, Bohdan Kaňák a Jaroslav Hrdlička, teologové Tomáš Butta, Jiří Vogel, Jiří Beneš a Pavel Kolář, muzikoložka Ingrid Silná nebo archivářka Jitka Balatková.

Monografie o České pravoslavné církvi se věnuje doposud málo probádanému období let 1938-1945. Pravoslavní "Gorazdova směru" patřili v české společnosti početně spíše k církevním popelkám. Přesto se dokázali nesmazatelně zapsat do dějin protinacistického odboje. Míra perzekuce, která postihla věřící této církve po odhalení sedmi československých parašutistů v pravoslavném chrámu v Resslově ulici v Praze, byla nebývalá. Dne 3. září 1942 byli kaplan Vladimír Petřek, předseda sboru starších pražské církevní obce Jan Sonnevend, farář Alois Václav Čikl a vladyka Gorazd stanným soudem odsouzeni k trestu smrti. Mezi zadrženými se ocitly další pravoslavné rodiny, jejichž členové později našli smrt v mauthausenském podzemním bunkru. Publikace se toto hojně studované téma snaží nahlížet komplexnějším pohledem, který odkrývá i dosud téměř neznámou kapitolu proněmecké kolaborace jednotlivců z řad duchovních České pravoslavné církve. Vypjaté období let 1938-1945 však před nás staví řadu dalších otázek, které jsou s existencí této církve spojeny: Jak probíhaly "námluvy" o její přičlenění pod správu berlínského a německého arcibiskupa Serafima? Jaké další bolesti musela překonávat? Do jaké míry byla nacistickou perzekucí postižena její laická část? Kolik pravoslavných věřících bylo nuceně nasazeno po rozpuštění církve? Na všechny tyto otázky se autor snaží najít odpovědi. Součástí obrazově bohatě vypravené monografie jsou biografické medailony duchovních podílejících se na správě církevních obcí i vybraných perzekvovaných laiků České pravoslavné církve. Závěrečná část knihy obsahuje soubor 35 dosud převážně nepublikovaných dokumentů.

Kniha doplněná řadou fotografií ve své úvodní části mapuje životní příběh faráře Církve československé (husitské) - CČS(H) Václava Mikuleckého a jeho zápasy s mašinérií ateistického režimu v poválečném Československu; autor se však nevyhýbá ani Mikuleckého střetům s představiteli vlastní církve, kteří až příliš snadno podléhali svodům komunistického režimu. Kniha se zaměřuje především na osudové životní zlomy tohoto kněze, jež se do jisté míry překrývaly s děním v CČS(H). V té se v podstatě již od roku 1946 vyprofilovávaly dva proudy (konformní s komunistickým režimem a "biblicko-teologický"), které měly rozdílné představy o dalším směřování své církve. Konfrontace dvou církevních směrů vyvrcholila v roce 1961 na V. řádném sněmu CČS(H), který byl zároveň sněmem volebním. Farář Václav Mikulecký během jeho příprav patřil k nejvýraznějším zastáncům kandidatury profesora Otto Rutrleho na příštího patriarchu, jež byla ze strany státní moci vnímána jako nepřátelská a nepřijatelná. Státní dozor nad církvemi v součinnosti se Státní bezpečností se tedy rozhodl zasáhnout a zbavil Václava Mikuleckého státního souhlasu pro výkon duchovenské služby. Životopisná část publikace je tak vedle Mikuleckého neúnavné snahy o možnost znovu věrně a svobodně hlásat Kristovo evangelium v rodině CČS(H) orientována na jeho aktivity rozvíjející se "mimo" oficiální strukturu církve, jejichž asi nejvýraznějším plodem bylo vytváření neformálního společenství živé víry. Jedna z kapitol je tak věnována působení a snahám tohoto společenství o duchovní obnovu a hlubší spiritualitu své církve. V některých kapitolách (Společenství živé víry, Rehabilitační řízení a vytoužený návrat do oficiální farářské služby v církvi) autor nezapomíná ani na přesahy do jiných církví, zejména Českobratrské církve evangelické. Kniha zachycuje i přelomová období v církevní politice státu. Publikace je doplněna četnými textovými přílohami (promluvy, zamyšlení, texty přátel a rodinných příslušníků) a edicí padesáti doposud nepublikovaných dokumentů, jež dokreslují dobovou atmosféru, životní směřování, ryzost víry, odhodlanost a vytrvalost faráře Václava Mikuleckého a jeho přátel, kteří ani za cenu obětí nerezignovali na své poslání v církvi a ve společnosti. Součástí knihy, při jejímž psaní autor čerpal zejména z četných archivních pramenů a vzpomínek řady pamětníků, je rozsáhlý soupis pramenů a literatury včetně bibliografie faráře Václava Mikuleckého, jmenný rejstřík a seznam použitých zkratek.

Dvanáct příběhů příslušníků Československé církve (husitské) vězněných po únoru 1948. Vedle vlastních příběhů kniha přináší přílohy k tématice CČS(H)od roku 1944 do konce padesátých z hlediska politického rozhodování a církevní politiky státu, dále seznamy farářů a farářek, kterým byl trvale odňat státní souhlas pro výkon duchovenské služby, seznam farářů, kteří emigrovali a pod.