Kniha o problematice paměti a jejího fungování. O paměti z hlediska psychologického. O paměti historické, literární, rodinné, kolektivní... Kniha shrnuje sérii textů o paměti z let 1998-2007, které byly zčásti publikovány porůznu v časopisech, zčásti zůstaly ineditní. Pracoval jsem tehdy jako psycholog v gerontologických a gerontopsychiatrických zařízeních a moji pacienti byli převážně dementní senioři trpící Alzheimerovou chorobou, popřípadě jinými typy senilních demencí, což motivovalo můj zájem o problematiku paměti a jejího fungování. Z psychologických teorií paměti pak byl jen krok k pamětem jiným - historickým, literárním, rodinným, kolektivním, atd. Uvědomil jsem si, nakolik je otázka paměti komplikovaná a mnohostranná. Paměť patří k velmi obecným termínům jako je "svět", "jsoucno", "řeč", "struktura", "čas", atd., při čemž každý z nich shrnuje jistým způsobem veškeré naše universum; proto je velmi obtížné je postihnout, neboť nemají žádný "vnějšek", odkud bychom je mohli pozorovat. Přesto jsem se o něco podobného pokusil, bez nároku na úplnost a s rizikem jisté chaotičnosti textů, které přeskakují z psychologie do fenomenologie, nebo do historie a literární kritiky. Tato nesoustavnost je ovšem záměrná, neboť dle mého intimního přesvědčení je paměť samotná rovněž nesoustavná a přinejmenším místy chaotická.

Román Medorek vyšel poprvé v samizdatu v roce 1985 – a už tehdy vyvolal u disidentské obce značný rozruch. Za zaznamenání stojí názor bohemisty Alexandra Sticha, který Medorka pasoval na „jednu z nejlepších českých próz 80. let“. Tak či onak, kontroverznost si Placákův zběsilý románový debut udržel dodnes; i v roce 2010 působí tato syrová generační výpověď stejně „punkově“ a nespoutaně jako před čtvrtstoletím. Za zmínku stojí, že román poprvé vychází v úplnosti, se všemi původními ilustracemi Pavla Reisenauera. Petr Placák (1964) je přední český prozaik, historik a publicista; za svůj román-esej Fízl obdržel v roce 2008 cenu Magnesia Litera, za první oficiální vydání románu Medorek v roce 1990 Cenu Jiřího Ortena. Jako šéfredaktor listu Babylon už léta výrazným způsobem spoluformuje český veřejný prostor.

Výbor z textů Martina Hyblera o literatuře. Svou svobodu a kreativitu čerpají Hyblerovy texty, zahrnuté do výboru Kolem dokola, i z předpokladů, které by mohly být považovány za autorovu nevýhodu. Martin Hybler píše o literatuře, třebaže pracuje jako psycholog, zaměřuje se na českou scénu, i když trvale žije ve Francii. Profesní a geografický odstup spojený s inteligencí a vzděláním mu ovšem umožňuje vidět recenzované knihy v nečekaných perspektivách. Výkony spisovatelů požívajících v místním měřítku aury výjimečnosti (Vaculík, Kundera, Topol aj.) vystavuje střízlivému pohledu "odjinud", který mu také dovoluje třeba Foglarovo Tajemství Velkého Vonta označit za "pravou esoterickou iniciaci". Jedna kniha Zdeňka Vašíčka v Hyblerovi vzbuzuje víc respektu než celé myšlení Derridovo, posmrtný výbor z kritického díla Jana Lopatky, jehož "skoro všechny texty byly příležitostné" a který valnou část tvůrčího života pracoval bez možnosti oficiálně publikovat, pro Hyblera znamená nesrovnatelně inspirativnější čtení než "odborné výstupy" třiceti osmi zástupců současné české literární vědy. O všech pojednávaných titulech Martin Hybler v reflexích z let 1983-2002, které pro svazek Kolem dokola vybral Michael Špirit, uvažuje se stejným zaujetím; skoro vždy v kontextu podstatných otázek současného světa a jeho kultury a skoro nikdy bez lehkosti a humoru, jenž se ostatně, řečeno Hyblerovými slovy, stal v dnešních Čechách, kde téměř každý "začal připisovat vážnost vlastní osobě, velice vzácným zbožím".