Raný spis Daniel. Die Gespräche von der Verwirklichung (1913) bývá charakterizován jako zárodečný odkaz na později diferencovaně rozvíjenou filosofii Já a Ty, kvůli stylu a celkovému vyznění je však vnímán spíše jako určitá ozvěna Hölderlinova Hyperiona a Nietzscheho Zarathustry.Podkladem pěti poeticko-filosofických dialogů, v nichž dominuje postava jménem Daniel je téma uskutečnění, realizace. Tento pojem se u Bubera dotýká uskutečňování se nestvořeného skrze stvořené, a zvláště jeho lidské reflexe prostřednictvím „odpovědí“, tj. činů. Podrobněji je rozvíjen v kapitolách o zaměření, skutečnosti, smyslu, polaritě a jednotě. Na protikladu k „orientovanosti“, „obeznámenosti“, což je přístup k životu opírající se o zděděné jistoty, autor líčí realizaci, která není uskutečňováním nějaké „ideje“ skrze lidské působení (jak bylo někdy mylně chápáno i Buberovo pojetí uskutečňování Boha), nýbrž činěním světa skutečným pro božskou přítomnost – gottwirklich.K stavu mysli, jenž je jedním z předpokladů tohoto procesu, nás autor uvádí právě skrze iniciační možnosti dialogu, v němž se řeč dotýká podstaty. Účastníci vždy směřují k bodu prožitku smyslu – toho, co vyslovili, i sebe sama v rozvinutí do vzájemnosti; k transformaci. Každý rozhovor je zasazen do konkrétního prostředí (hory, město, divadlo, zahrada, moře), které hraje roli světa, jenž je střídavě objektem i subjektem, vstupujícím do vědomí podstatným způsobem.Proces duševního sjednocování se popisuje v jednotlivých fázích (sestup do propasti chaosu, nalezení směru a sjednocení sil na základě jediného zaměření), přičemž významný je dynamický prvek. Součástí „přemostění“ propasti je setkání s „tisícijmennou i bezejmennou polaritou veškerého bytí“ a vytvoření duševní jednoty zevnitř této tenze. Východisko je následně spojeno s duševní aktivitou „zaměřování se“, kterou lze srovnat s činností stvoření na rozdíl od pasivního spočívání.Vzniklá jednota neexistuje jednou provždy, nýbrž neustále pokračuje a obnovuje se. I Království Boží je tak „královstvím nebezpečí a odvahy, věčného začínání a věčného stávání se, otevřeného ducha a hluboké realizace, královstvím posvátné nejistoty“.

Čtyři eseje, obsažené v tomto útlém svazku, nasal Martin Buber již kolem roku 1907 jako úvod ke své "Baalšemově legendě". Tento teoretický úvod, pojatý jako výklad čtyř základních pojmů chasidské mystiky, nazývá Buber "Das Leben der Chassidim", Život Chasidim. K těmto čtyřem esejům je připojen patý, nazvaný "Má cesta k chasidismu" a pocházející z roku 1917. Martin Buber se zapsal do paměti milovníku literatury především popularizací chasidských legend, příběhů, v nichž je zachycena životní moudrost cadikim ("spravedlivých") a hluboká víra chasidim ("zbožných"), tedy přívrženců chasidského hnutí, jež počátkem 18.století zasáhlo široké vrstvy židovského obyvatelstva východní Evropy a udrželo si svůj vliv až do prvních desetiletí našeho století.

Personalistická filosofie se v Buberově díle neustále prolíná s psychologickými tématy s mnoha přesahy do psychoterapie. Věnoval se jim nepřetržitě od dob studií a zejména od počátku 20. století, kdy se začal seznamovat s psychoanalýzou. Buberův vztah k této metodě byl posléze kritický, přičemž jej charakterizoval nesouhlas s Freudovými redukcionistickými postoji nejen ve vztahu k náboženství a důraz na respekt vůči celistvosti člověka i při terapii oproti čistě analytické metodě, preferující podle něj pouze dílčí sféry. Do výboru zařazená přednáška Existenciální nedůvěra mezi člověkem a člověkem (6. dubna 1952 v New Yorku) zmiňuje teorie Freuda a Marxe jako symptomy probouzení rozsáhlé mezilidské nedůvěry. Ve spisu Vina a pocity viny (1957) Buber publikuje detailní kritiku psychoanalytických náhledů na tuto oblast, které podle něj popírají schopnost člověka morálně posoudit vlastní činy a uvědomit si svou "existenciální vinu". V terapii pak nestačí pouze vynést příčiny oněch "pocitů" z nevědomí do vědomí; ale měla by být provázena reálným "odčiněním", jež má své zákonitosti a jde o dlouhodobý proces zasahující celou osobnost. V přednášce nazvané Psychizace světa se zabývá kritikou různých forem psychologismu a zejména poprvé formuluje svůj názor na význam dialogické filosofie pro psychoterapii. Právě Trübova terapeutická metoda byla prodchnuta tím, co Buber nazýval "dialogem". Do výboru zařazená stať Uzdravení ze setkání vyšla jako předmluva k stejnojmennému Trübovu dílu (1951) a poté i separátně. Tento hlavní princip psychoterapie promýšlel Buber asi třicet let. Léčení psychických nemocí podle něj vyžaduje od terapeuta jednak to, aby s klientem či pacientem navázal vztah a jednal s ním jako s osobou, nikoli jako s objektem, a jednak aby jej uznával nejen v přítomné, ale i v potenciální celistvé podobě, k níž se může vyvinout. Z těchto hledisek Buber nově řeší otázky osobnosti, vědomí a nevědomí, přenosu atd. V článku Následovat společné (1956) se zabývá východiskem svého chápání interpersonality, pojetím hérakleitovského "společného světa", který není pouze kategorií sociální. Únik z mezilidství jakožto bytostné skutečnosti může směřovat jak do čistě individuální sféry, tak do kolektivu, v němž se pěstují nedialogické vztahy a ztrácí se nejen osobitost jednotlivců, ale i jejich autentické soubytí.

Martin Buber zasvětil čtyřicet let svého života sbírání a převyprávění legend o chasidimu. Tyto příběhy - stručné, energické, často záhadné - jsou skutečnými texty chasidů. Jejich prostřednictvím je vyjádřena intenzita a svatá radost, kterou se Bůh stává viditelným ve všem. Chasidská nauka je ve své podstatě poukazem na život v zanícení, v extatické radosti. Tato nauka však není teorií, jež by existovala nezávisle na svém uskutečnění. Je to spíše jen teoretický doplněk života, jak ho cadikim a chasidim skutečně žili, a to především v prvních šesti nebo sedmi generacích hnutí, o nichž vypráví naše kniha. Je svědectvím zkušenosti zanícených duší, v nichž není místa pro kalkul nebo svévoli. Ty duše totiž nevyprávěly o sobě, ale o tom, co je hluboce zasáhlo. Obsahem jejich zpráv není pouhá psychologie, nýbrž sám život.

Martin Buber (1878-1964) začal psát tento sedmnáctidílný esej v Jeruzalémě, v těžkém období občanské války v r. 1948. Předcházela mu léta bádání, přednášek i reflexí na téma pojetí víry, spásy a Mesiáše v judaismu a křesťanství. Klade si za cíl prozkoumat odlišnosti mezi způsoby, jakými se věřící v těchto konfesích vztahují k Bohu, a jejich důsledky pro intelektuální uchopení obsahů víry i pro každodenní život lidí. Výzvu pro autora představuje zejména Pavlova reinterpretace víry ve vztahu k tradičnímu pojetí zvláště ze strany farizeů, s nímž polemizuje (ale mnohde i souhlasí) Ježíš evangelií. Prvním způsobem je přesvědčení, které pracuje s objektivizací ("víra, že"). Druhým je "důvěra vůči", nesená osobním vztahem věřícího ke svému živému Protějšku. Způsoby, z nichž jeden je bližší řecké pistis, druhý pak hebrejské emuna, se vyskytují v obou konfesích a v jednotlivých fázích jejich historického vývoje převažuje tu jeden, tu druhý. Proroci a Ježíš evangelií, ale i bezejmenní jednotlivci stojí vždy v kritickém bodě uprostřed a volají po přehodnocení a autenticitě. Buber však zároveň upozorňuje, že tyto dva typy není třeba stavět proti sobě a vytvářet z nich antitezi, protože svým způsobem se oba potřebují a doplňují.

Filosof náboženství a pedagog Martin Buber (1878-1964) se stal známým také německým překladem Bible, na němž spolupracoval s F. Rosenzweigem. Tuto práci provázely jednak rozsáhlejší články věnující se biblickému bádání, jednak kratší eseje, přednášky a pojednání, jež podává tato kniha. Autor se v nich zamýšlí nad ústředními biblickými idejemi, objasňuje tradiční i svá východiska jejich výkladu a pojednává o nich také v rámci znovunalezení Ducha v životě moderního člověka. Jeho výpovědi naléhají na změnu myšlení, nabádají k pozorné reflexi aktuálního dění a zároveň dýchají nadčasovou pevností. Možnost dnešního obrácení se k Bibli podle něj neznamená návrat k čemusi, co se již odehrálo, ale osobní a stále nové nalézání síly živoucího slova, jehož následkem je proměna celého člověka. Život v Bohu pak není napodobováním něčeho, co máme ve vzpomínce, ani následováním skutků někdejších lidských životů, ale právě paradox vnímání vlastností a skutků Neuchopitelného, jenž se nechává poznat v každodenním, osobním, intimním dialogu…

Stále aktuální promluvy významného myslitele Martin Buber nebyl jen výrazným náboženským myslitelem, znalcem židovské kultury a vrcholným představitelem tzv. filosofie dialogu, ale zamýšlel se hluboce také nad povahou vzdělávání a výchovy, jež považoval za významné stavební kameny každé kultury. Předkládaný svazek obsahuje tři promluvy na toto téma: „Řeč o vychování“, „Vzdělání a pohled na svět“ a „O výchově charakteru“, které Buber vztahuje ke třem stadiím své pedagogické práce. První řeč byla přednesena roku 1925 v Heidelbergu, druhá ve Frankfurtu nad Mohanem roku 1935, třetí v Tel-Avivu v roce 1939. Autor v nich líčí své názory na charakter dítěte a jeho postoj ke vzdělávání, jakož i vhodné metody dobrého vzdělávání. V kontextu vztahu vychovatele a žáka zde ke slovu přichází Buberův dialogický princip. Již vzhledem k době, kdy byly druhé dvě řeči proneseny, je zřejmé, že zde jejich autor nereflektuje jen své teoretické úvahy, ale do značné míry shrnuje též výsledky své praktické činnosti – jak také v předmluvě své knihy připomíná. Trojice krátkých úvah stojí i dnes za přečtení nejen pro osobnost svého autora, ale i z hlediska čistě věcného.

Nejslavnější kniha Martina Bubera, Já a Ty z roku 1923, je jedinečným příspěvkem k filozofii dialogu. Buber zde rozlišuje dvě základní nastavení, jež charakterizuje výrazy „Já–Ty“ a „Já–Ono“. Zatímco v postoji „Já–Ono“ vytváří člověk zkušenosti, kategorizuje, co je od něj odděleno, a zachází s tím jako s věcí, v postoji „Já–Ty“ se cele účastní vztahu, v němž jeden druhého proměňuje. Za odcizením a nenaplněním v moderní společnosti stojí to, že způsob „Já–Ty“ je opomíjen. Jen ve vztahu „Já–Ty“ se může plně rozvinout jedincovo Já a každý vztah „Já–Ty“ je v posledku vztahem k Bohu, jenž je věčným Ty. Překládaná Buberova kniha, která je vlastně sbírkou kratších či delších aforismů, je mistrovským vyjádřením skutečností, které jsou jen těžko postižitelné, ač jsou nedílnou součástí světa lidských vztahů. Dílo v češtině vychází poprvé ve finální podobě, kterou autor publikoval ve svých Sebraných spisech z roku 1962. Martin Buber (1878–1965) byl filozof a politický aktivista židovského původu. Narodil se ve Vídni a zemřel v Jeruzalémě. Tématem jeho knih byl např. židovský mysticismus, sociální filozofie, biblistika, náboženská fenomenologie a filozofická antropologie. Vedle svého nejznámějšího díla Já a ty je autorem knih jako Problém člověka, Obrazy dobra a zla, hasidská vyprávění a Život chasidů, které byly všechny přeloženy do češtiny.

Antologie niterných mystických zpovědí Ve svém raném díle se Martin Buber pokusil shromáždit zprávy o setkání člověka s Bohem, jež nalezl v duchovních textech celého světa. Jeho přáním přitom bylo vybrat texty co nejbezprostřednější, co nejméně literárně stylizované. Jeho výběr je velmi pestrý: týká se nejen literatury evropského starověku, středověku a novověku, ale přirozeně i literatury hebrejské, arabské, jakož i čínské, indické atd. Četba knihy je sama o sobě velkým zážitkem, zvláště by však neměla ujít pozornosti těch, kdo se o dílo velkého židovského myslitele zajímají hlouběji. Extatická vyznání vyšla totiž ještě před tím, než Buber vypracoval svou filosofii dialogu, a ve své předmluvě se tak její autor – mj. velký obdivovatel starého čínského filosofického myšlení – hlásí k monistickému pojetí mystiky, jež klade rovnítko mezi Bohem a probuzeným člověkem. Ve své době byla Buberova antologie ojedinělým a významným dílem, poukazujícím na hlubokou jednotu náboženské zkušenosti napříč kulturami

„,Byl jednou jeden blázen, kterého přezdívali Golem, tak byl pošetilý. Ráno při vstávání mu vždycky přišlo zatěžko ponacházet všechno svoje šatstvo, takže se večer, mysle neustále na to, často bál usnout. Jednoho večera si konečně dodal odvahy, vzal do ruky tužku a papír a při svlékání si zaznamenával, kam každý svršek odložil. Ráno, dobře naladěn, vytáhl lístek a četl: ,Čepice’ - tady, a nasadil si ji, ,kalhoty’ - ty jsou zde, a vlezl do nich, a tak dále, až měl už všechno na sobě. ,Ale já, kde jsem já?’ ptal se pak celý smutný, ,kde jsem jenom zůstal já?’ Marně hledal a hledal, nemohl se najít. – A tak je to i s námi,´ řekl rabi.“ – Oblíbená knížka z pera jednoho z největších znalců židovství a chasidismu obsahuje v šesti kapitolách řadu komentovaných příběhů, vyjevujících různé stránky hlubokého učení chasidů (doslova „zbožných“), jejichž domovem byla kdysi Halič.

Martin Buber, jeden z největších judaisticky orientovaných náboženských myslitelů minulého století, zaujal naši veřejnost již před lety svou knihou Já a Ty. V předkládaném eseji se zamýšlí v duchu své personalistické filosofie nad vztahem člověka k Bohu a staví se polemicky k dobovým myšlenkovým proudům, např. k Jungovi či Heideggerovi. Výsledky svého uvažování vykládá jasným, pro každého vzdělance přístupným jazykem.

Kniha "Názory" spadá do žánru Filozofie. Autorem je Buber Martin. Obsahuje 78 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Centrum Franze Kafky" z roku 1999. Přejeme příjemné čtení.

Kniha "Problém člověka" spadá do žánru Romány. Autorem je Buber Martin. Obsahuje 160 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Kalich" z roku 1999. Přejeme příjemné čtení.

Popis není dostupný