Friedrich Schiller byl nejmladším z tzv. výmarských klasiků a jedním z posledních velkých představitelů německého osvícenství. Jeho tvorba, přervaná předčasnou smrtí a vyvzdorovaná na těžkých životních podmínkách, sahá od medicíny přes historiografii či estetiku až po poezii, jejím svorníkem a fundamentem je však filosofické myšlení. Schiller nejen jako autor teoretických spisů, nýbrž zejména jako dramatický básník hlásal osvícenské ideály a rozvíjel jejich systematické ukotvení v dialogu se starším racionalismem i rodícím se idealismem a romantismem. Předložená kniha, navazující na autorovy práce o Herderovi a Goethovi, se snaží o syntézu Schillerova myšlení napříč všemi oblastmi jeho tvorby a o zacelení citelné mezery v českém poznání moderní německé kultury, v níž se snaží ukázat právě spojnice mezi filosofií, literaturou a společenským vývojem.

Hamburský básník a myslitel Barthold Heinrich Brockes napsal asi nejrozsáhlejší básnické dílo německé literatury, devítisvazkový soubor Pozemské potěšení v Bohu (1721-1748), v němž vytvořil jeden z klíčových mostů mezi německým barokem a osvícenstvím a mezi koncepty osvícenského filozoficko-náboženského myšlení a krásnou literaturou. Představuje duchovní a společenský pohyb v Hamburgu, který díky infiltraci západoevropských trendů tvořil "avantgardu" osvícenské modernizace německé kultury. Po Bouři a vzdoru však Brockesovo dílo upadlo v zapomnění a trpí dodnes přehlížením či interpretačními zkresleními. Předložená kniha ho vykládá na pozadí německých a speciálně hamburských duchovních dějin 18. století a ukazuje jeho moderní rysy, jež Brockesovi v jeho době vynesly mimořádnou popularitu.

V roce 1774 vydal G. E. Lessing první z řady fragmentů z monumentálního díla "Apologie neboli obranný spis pro rozumné ctitele Boha", na němž přes čtvrt století v tichosti pracoval hamburský učenec H. S. Reimarus a jež poprvé v úplnosti vyšlo až roku 1972. Fragmenty vyvolaly bouřlivé diskuse, jimž dominovala polemika mezi Lessingem a hlavním pastorem hamburského svatokateřinského kostela J. M. Goezem. Polemika se již v očích současníků stala exemplární konfrontací lutherské ortodoxie a osvícenského racionalismu, resp. různých přístupů v rámci nich, zejména pokud jde o otázku zjeveného a přirozeného náboženství. Tyto diskuse dosud patří k mimořádně významným, přitom však kvůli složitosti svých systematických i historických souvislostí velmi nedostatečně zhodnoceným impulzům německého osvícenství. Předložená kniha nabízí jejich první český výklad u příležitosti - bohužel, jak se zdá, i v Německu docela přehlédnutého - 300. výročí Goezeho narození a 250. výročí Reimarova úmrtí, a to s důrazem na překonání stereotypů, jimiž výklady dosud často trpěly příliš schematickým protikladením jednotlivých pozic. V návaznosti na autorovy předchozí práce zasazuje látku do širšího rámce utváření klíčových duchovních formací německého osvícenství a ukazuje aktuálnost mnoha jejich příspěvků.

Kniha přináší syntetické znázornění myslitelského odkazu Johanna Gottfrieda Herdera, jedné z největších a nejplodnějších osobností německé kultury, v kontextech duchovního světa německého osvícenství. Na široce podaném komparativním základě rekonstruuje filosofické zdroje hledisek uplatňovaných v teoretické a poetické tvorbě Herdera a dalších vůdčích představitelů jedné z klíčových epoch evropských kulturních dějin, snažíc se přitom zbavit nánosu stereotypizovaných představ stranících idealisticko­-romantické linii. Herderovu oborově i žánrově široce rozkročenou tvorbu uchopuje skrze její bázi v univerzalistickém konceptu kultury jako projektu všestranné integrace duchovních sil člověka do humanistické jednoty odpovídající řádu přírody (přirozenosti). Herderův iniciační příspěvek teoretické sebereflexi řady moderních humanitních disciplín jako kulturní a sociální antropologie, literární a uměnovědná komparatistika, sémiotika, filosofie umění, jazyka a dějin nahlíží skrze jím nově uchopené kategorie historicity, komunikace, reprezentace, zprostředkovávající rozumění jako vlastní výkon poznání, vyžadovaný sémantickým charakterem skutečnosti jako průsečíku významotvorných působení, imanentně kořenících v minulosti, ale mířících do (otevřené) budoucnosti, a tak zavazujících svobodu zodpovědností, dovednost znalostí, individualitu všeobecností.

Kniha přináší novou, v českém prostředí první monografickou interpretaci myšlení Friedricha Schleiermachera prostřednictvím kategorie zprostředkování. Tuto kategorii ukazuje u Schleiermachera jako svorník (pohybu) myšlení a bytí, logiky a ontologie, uchopený jako fundament dialektiky. Schleiermacherův koncept dialektiky je představen jako svébytná alternativa ke konceptu Hegelovu a jako originální projekt integrální filosofické sebereflexe křesťanské metafyziky, spojující sféry teoretického, etického i estetického souzení a odehrávající se ve spříznění i kritické konfrontaci s dobovým idealisticko-romantickým stejně jako pozdně osvícenským myšlením.