Snad je láska podobná záchvatu, který nemá jméno ani definici. Je to záchvat, který pronikne celou bytostí, dotýká se nadzemských veličin, jako je Bůh, náboženství a modlitba, píseň, všechny krásy světa, to niterné, nejniternější, a zároveň zjevné, obnažené, čemu člověk nerozumí, vnímá to jako nádherné tajemství, náznak a vnuknutí a vychutnává to ve všech možných podobách, příležitostech, bohatší než kdykoli předtím, oduševnělejší, snad i ušlechtilejší. Ale zároveň, kromě obohacujících pocitů, obsahuje láska i úzkost a strach. Vždyť všechno, co člověk našel a získal, může ztratit. A nemusí to být hned smrt, to nejzazší. Vyvstává otázka, čím člověk lásku ztrácí. Je láska jako bytost, nadaná neslyšnou řečí, jako je náznaková řeč, která může odejít, pomalu nebo rychle? Vyšumět, jako pára rozplynout se v dálce, jako utichající ozvěna? Snad by se měl člověk ptát dřív, než co je láska, co je štěstí, které tak jako láska a spravedlnost nemá definici, jen jméno.
