Odvážná a osobní výzva všem, kterým není lhostejný stav české společnosti ani budoucnost křesťanství. Autor s otevřeností a naléhavostí pojmenovává výzvy dnešní doby, vybízí k osobní odpovědnosti, odvaze žít víru autenticky a hledat pravdu i tam, kde je to nepohodlné. Kniha není teologickou učebnicí ani politickým komentářem - je dopisem plným inspirace, otázek i naděje pro každého, kdo touží po hlubším životě a věří, že změna společnosti začíná změnou lidského srdce.

Popis není dostupný

Křesťanství je způsob, jakým je člověk na světě, křesťanství jsou oči, kterými vidíme svět a mysl, která vnímá svět, křesťanství je obloha v noci, křesťanství je sklenice červeného vína po nejlepším obědě v životě, křesťanství jsou první sněženky na zahradě, křesťanství je zákusek se slaným karamelem, křesťanství je zapálení malíře a zapálení fyzika pro vznik vesmíru. Křesťanství je šálek čaje a tichý smích po milování, křesťanství je sklenice piva s přáteli, křesťanství jsou barevné a ne úplně dlouhé šaty, křesťanství je společné rybaření na oblíbeném místě, křesťanství je východ slunce nad Andami, křesťanství je ranní píseň vděčnosti za život, křesťanství je umění, věda i mystika zároveň, křesťanství je cesta k bodu omega. Je to způsob, jak naaranžovat jídlo na talíři, křesťanství je malebnost ve všem. Tohle vám nabízím, tohle je moje evangelium, moje radostná zpráva o světě. Nejsem obchodník s kárajícím prstem, nejsem obchodník s kondomy, jsem obchodník s radostí. Evangelizace je taneční škola, roční příprava katechumenů je nácvik prvních kroků latiny, je to chození do tanečních pro začátečníky i pokročilé. Nepřeháním, evangelizace skutečně není nic jiného než se naučit, jak si vychutnat čokoládový fondant s vanilkovou zmrzlinou do poslední vteřiny. Nenechte se mýlit, není to tak jednoduché, jak to vypadá.

"Budu v této knize často používat jméno Wakan Tanka. Moc se omlouvám všem ortodoxním katolíkům, klidně si pokaždé dosaďte to naše staré dobré "Bůh", přesně to tím myslím. Wakan Tanka by snad šlo přeložit jako "Velké Tajemství". Jméno jsem zvolil z osobních důvodů." Jestli budeme mít otevřené supermarkety, a nebudeme mít otevřené kostely, nač ještě žít? Co by na nás řekli jezuité, ptám se, ti, co přijeli do Gran Chaca a založili první reducciones a vydřeli to potem a krví a nechali tam svá těla, pohřbená kdoví kde v bažinách, nebo ti z Québecu, sevřeni mezi Huróny a Irokézy? Co by na nás řekli Jean de Brébeuf a Isaac Jogues? Když nebudeme umírat my, kdo bude?

Mohu vám zaručit, že když nebudete chtít, neodnesete si nic. Mohu Ti zaručit, že když budeš chtít… Bůh je jako pramen, ze kterého si každý odnese tolik, jak velkou si přinese nádobu. Čekáš hodně, dostaneš hodně, nečekáš nic, nedostaneš nic. Mohu Ti zaručit vratkou palubu a nikoho, kdo Ti v těžkých chvílích pomůže. Nemohu Ti zaručit, že Tě opustí všechny Tvoje hříchy a staneš se dokonalým. Nemohu Ti zaručit, že již víckrát nepadneš a že všechna Tvoje rozhodování budou od nynějška jen dobrá. Však jen ďábel se po pádu nezvedne. Vlastně, to jediné, co Ti zaručit mohu, je radost z Boha.

Co je největším problémem naší doby? Molekulární biolog a katolický kněz Marek Orko Vácha odpovídá na tuto otázku v sedmi obrazech. "Za největší problém současné Evropské unie považuji, možná překvapivě a paradoxně, otázky kdo jsem, kdo jsme, kdo je člověk. Nikdy v dějinách nebyla odpověď důležitější než dnes. Podle odpovědi se budou psát zákony, podle odpovědi se budeme chovat sobecky, nebo laskavě, podle odpovědi antinatalisté budou mít, nebo nebudou mít děti," píše.

Text je primárně určen studentům medicíny a sleduje schéma obvyklé v přednáškách z lékařské etiky (definice problému, argumenty, legislativa). Text je ovšem psán tak, aby byl srozumitelný i pro širokou veřejnost a byl příspěvkem do celonárodní debaty. V první kapitole jsou definovány pojmy, se kterými se čtenář v knize setká. Dále se zde dozvíme, že samotné slovo „eutanázie“ je jedním z nejobtížněji definovatelných slov lékařské etiky. Následuje stručný historický exkurz, jehož smyslem je přinést fakta o vývoji v poválečné euroatlantické civilizaci a především o dění v Evropě, neboť jakákoli dobrá etika nezbytně začíná neutrálním a přesným popisem problematiky a znalostí lékařských a historických faktů. Následují kapitoly deskriptivní etiky. V ČR byly v nedávné době sepsány dva návrhy zákona o tzv. důstojné smrti, a to v roce 2008. Druhý z obou návrhů autor posuzoval, jako člen etické komise Ministerstva zdravotnictví, a byl tedy účasten etického posouzení celé věci. Téma eutanázie je v ČR stále široce diskutováno.

Popis není dostupný

Z úvodu: „Milí mladí lidé. Moc se omlouvám. Tahle knížka je tak trochu kulometná palba. Nebo spíš kobercový nálet. Moc se omlouvám všem nevinným. Ano, velmi si vážím všech katolických aktivit, moc si vážím spolč, moc si vážím katolických serverů cé zet, moc si vážím děkanátek, diecézek i celostátních setkání mládeže a všech, kteří je obětavě organizují, a především, a moc, si vážím vás, dívek a chlapců, jinak bych to nepsal. Když jdete k přijímání, ano, vidím krásné mladé lidi. Vidím ve vás obrovský potenciál. Jak moc bych si přál, aby vaše charismata zasvítila! Vážím si i duchovních vůdců, psychologů, aktivistických řeholníků, učitelů a obecně všech moudrých dospělých i jejich moudrých a dobře myšlených rad.“

Štefan Hríb vedl tři provokativní rozhovory o Bohu a světě kolem nás. V této knize najdete překvapující odpovědi na otázky, které položil jinak, než jak jsme zvyklí. Také proto jde o dobrodružnou četbu. • Kam se ztratil Bůh Marek Vácha o tom, jak hledat Boha v kráse přírody a jejích zákonech, o božím mlčení i komunikaci s ním, a také o základní otázce: Jakého příběhu jsem součástí? • Bože, kde jsi? Karel Satoria o tom, jak si uvědomil, že je schopen jen zbožných frází, a tak odešel hledat Boha do ticha trapistického kláštera, a také o svém mystickém zážitku. • O islámu a společném Bohu Tomáš Halík o tom, že je třeba mít odvahu hledat pravdu i v islámu a jiných náboženstvích, a o hluboké spiritualitě, která vyžaduje zbavit se strachu z cizího. Rozhovory Štefana Hríba se vzácnými lidmi o Bohu a víře jsou provokativní a zároveň povzbudivé. Všechny rozhovory se setkaly s velkou odezvou, lidé psali dopisy a e-maily jako děkovné reakce. Štefan Hríb o knize: Tyto rozhovory jsou těmi nejhlubšími, které jsem v posledních letech zažil. Marek Orko Vácha, Karel Satoria a Tomáš Halík ve mně ještě dlouho doznívali a všichni tři s něčím jemně pohnuli. Ale pozor, nejde o intelektuálskou knihu. Tři kněží v ní neodhalují své pevné názory, ale naši křehkou realitu. Proto mi nasvítili Boha trošku jinak, než jak je to běžné v kostelích nebo sekulárních arénách. Je to jiný Bůh a jiný svět, než na jaké jsme zvyklí. Je v něm více naděje a je krásnější. Editor Anton Vydra o knize: Velkou otázkou dějin dnes už není ta, zda existuje, nebo neexistuje Bůh. Buď věříte, nebo nevěříte. Tečka. Pokud žádný Bůh není, pak můžeme za zlo ve světě vinit nanejvýš tak sebe, svoje geny nebo zmatenou lidskou přirozenost. A pokud Bůh existuje, proč tak zarytě mlčí a skrývá se před naším hyperkritickým pohledem? Proč mlčí, když v gumových člunech umírají lidé – a děti? Proč mlčí, když při běsnění teroristů vyhasínají životy křesťanů i muslimů – a dětí? Proč mlčí, když velké mocnosti hazardují s osudy mnohých – i dětí? A vůbec, co znamená, že Bůh mlčí? Kam se poděl, když ho tak zoufale potřebujeme? Proč se neozývá, když k němu v těch bezvýchodných situacích se stáhnutým hrdlem voláme? A zda to už není volání, pouze přidušený šepot: Kde jsi? Na tyto a podobné otázky odpovídají tři lidé, kteří navzdory tomu všemu věří v tajemnou řeč Boha a naznačují cestu, jak ji zachytit i v našem vratkém světě. Tomáš Halík, Karel Satoria a Marek Orko Vácha nejsou vlastníky pravdy, ale jejími poctivými hledači. Nebojí se klást si otázky, které znepokojují i je samé. Nebojí se ptát na skrytého Boha, protože vědí, že už sama tato otázka je pro ně modlitbou.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

...a tak zkouším z paluby zamávat či poslat znamení, že zde jsem. Volám ze svého plavidla po někom, kdo by rozuměl, nakláním se přes palubu a odhazuji do moře lahve se zprávami, ale zdá se, že celý nekonečný svět je pustým oceánem, že zde není nikdo, ke komu by zprávy mohly doputovat. Ostatní lodi planet a flotily galaxií nejsou než bludnými Holanďany, vory bez života, nahodile plovoucí vesmírem. Já, jediný žijící, ve skoro nekonečně a výstředně velkém vesmíru, jsem jediný námořník na palubě Země v tichém a černém moři nebeských hlubin.

Publikace poskytuje základní přehled lékařské etiky v současném euroamerickém prostoru se zvláštním zaměřením na problematiku v České republice. V úvodních částech autoři popisují základní pojmy lékařské etiky, obecný postup při řešení bioetického problému a základní etické teorie. Jsou charakterizovány také současné etické teorie, uznávané a používané ve zdravotnictví na začátku 21. století, s akcentovanými čtyřmi principy Beauchampa a Childresse. Problematice komunikace s pacientem a psychologickému přístupu k nemocnému jsou věnovány zvláštní kapitoly. Speciální část velmi volně kopíruje etapy lidského života a popisuje všechny etické otázky týkající se zejména obou konců lidského života, kdy je z různých důvodů člověk nejzranitelnější. Závěrečné kapitoly pojednávají o specifických problémech současné lékařské etiky, zvláště pak problematika popáleninové medicíny a tématu hromadných poranění v rámci katastrof. Text doplňuje řada příkladů z praxe.

Publikace vychází z reálné situace v českém prostředí a odráží problémy sester v našich nemocnicích a zařízeních. Kapitoly ve speciální části knihy osahují kazuistiky, které autorky získaly od českých sester. Část kapitol v obecné části vychází z výsledků výzkumu, který probíhal České republice. Ukazuje se, že sestry v České republice sdílejí etické problémy se svými kolegyněmi v zahraničí, ale zároveň řeší problémy, které vycházejí z kompetencí, tradic a odlišností českého zdravotnického prostředí.

Nebudu nikdy dobrým teologem, pokud budu jen studovat názory jiných, psát vybroušené rešerše a nikdy nepocítím žízeň živé bytosti po Bohu. Pokud budu svět zkoumat jen z vnějšku, jako nezávislý a nezaujatý novinář, nikdy jej nepostihnu. Životem procházíme dnes tak, jako se v sobotu procházíme po zoologické zahradě. Takto se ale s Bohem nikdy nesetkám; jako nezainteresovaný turista, který si během své životní vycházky po Zemi sem tam zmáčkne spoušť a vytvoří fotografii. Jsem vášnivá bytost, toužící a hladovějící po Bohu, toužící nalézt smysl věcí, jsem uvnitř světa, nikoli mimo něj.

Neuvidíte-li zázraky a divy, říká Kristus, neuvěříte. Přál bych si, abych se uměl dívat kolem sebe, abych viděl. Kéž bych svůj život zde, nebe a hvězdy, květiny a motýly vnímal jako zázrak, jako něco nesamozřejmého, jako něco, co by nemuselo být. Kéž bych příběh Země včlenil do svého osobního příběhu. Kéž bych pod hvězdami dobře odtančil svůj tanec.

Autor se ve své knize dělí se čtenáři o vlastní reflexe a prožitky. Některé texty se zrodily z náhodně zachycených myšlenek a v autorově mysli rozehrály sled spontánních úvah o naší civilizaci, přírodě a katolické církvi. Jiné ohromují autentickým zachycením pocitů a existenciální naléhavostí, s nimiž se zamýšlí především nad vlastní rolí v tomto světě.

Kdysi dávno postavil člověk sám sebe do kruhu bytostí, kterým přiřadil důstojnost a které se rozhodl chránit morálními zákony. Během let různé etiky rýsovaly kruhy různě: někdy byli z kruhu vyloučeni všichni lidé s odlišnou barvou pleti, jindy byli v kruhu jen dospělí a lidé příliš staří nebo příliš mladí či ještě nenarození byli postaveni mimo kruh. Ještě jindy byl kruh narýsován mezi člověka a živou přírodu, se kterou se pak zacházelo jako s věcí určenou k prodeji a drancování. Nic ale nepatří mimo kruh, ve vesmíru není žádné "vně", ke kterému bychom se mohli chovat bez úcty. Nejen hory a moře na naší Zemi, nýbrž i vesmír samotný je hoden základní úcty. Vše co je, svět člověka, svět živého a svět země a hvězd, je uvnitř kruhu.

Antarktida je poslední země. Jet dál už na této planetě nejde. Poslední země, kde je ticho. Poslední země, kde ještě člověk nevystřelil na člověka. Poslední země, která ještě nepatří žádnému státu. Poslední země, kde se ani zvířata ani ptáci ještě nebojí člověka. Staří polárníci vyprávějí, že na jih od šedesáté rovnoběžky přestávají platit ekonomické a politické zákony. Poslední země, ke lidé ještě musí spolupracovat, aby přežili, bez rozdílu filosofických, politických nebo náboženských přesvědčení.

Mezi sedmi dny stvoření první kapitoly Geneze a vznikem vesmíru Velkým třeskem se zdá být neřešitelný rozpor. Evoluční myšlenka a nauka bible, příběh Adama a Evy v Edenu a příběh australopitéků na afrických pláních je obvykle považován ateisty i křesťany za vzájemně se vylučující alternativy. O evoluci, vzniku druhů a především o vzniku samotného člověka se mluvilo v církvi až do jasného projevu Jana Pavla II. v roce 1996 s určitými rozpaky. Na počátku 21. století však již nejde o to, zda mezi vírou a vědou, biblí a Darwinem, stvořením a evolucí rozpor je nebo není. Evoluční biologie, jedna z nejkrásnějších věd, nám především otevírá oči pro tajemno a upozorňuje, že pro mimořádné události, po kterých dychtíme, přehlížíme zázračnost prostého bytí. Píseň o stvoření, kterou začíná Písmo svaté, pokračuje celými dějinami světa. V jejích sedmi dnech se právě nacházíme.

Planeta Země v prostoru nevisí, ani se nevznáší, nýbrž prostě je, shora i zdola obklopena mrazivým kosmem s vakuem. V tomto černém vakuu pluje náš modrý koráb, osvětlený jako reflektory paprsky Slunce. Z jeho paluby visí girlandy orchidejí, nad kterými se vznášejí motýli a kolibříci a který překypuje životem. Náš příběh patří do říše pohádek, je čarokrásný, je to nejfantastičtější epická báseň, kterou by bylo možno vymyslet. Na této planetě nám bude dáno potkat Boha, věčně se skrývajícího. V jednom svém díle se však Bůh již nemůže skrýt – v bytostech, které jsou vrcholem hmotného stvoření. Jsou-li spojeni tajemstvím lásky stávají se jeden pro druhého svátostí, prostorem, který propojuje viditelné s neviditelným. Co uvidí skrze sebe snoubenci, mají-li čisté srdce?

Skotský deník Z. J. Pojmana nás uvádí do dosti nezvyklého prostředí. Odjel do Skotska, aby si tu vydělal trochu peněz, které potřeboval na splacení dluhů. Tak se dostal do prostředí středoevropských a východoevropských gastarbeiterů, nijak zvlášť vítaných, posílaných povětšinou na podřadné práce. Ti, kdo si sem přišli za výdělkem, se musí potýkat s cizím prostředím i s jazykem, s nezvyklou prací. Autor toto celé nesourodé společenství vylíčil s velkou sugestivností, dovedně zachytil jednotlivé charaktery těch, s nimiž se tu denně setkával, stejně jako výborně popisuje ubíjející jednotvárnost práce při pásovém zpracovávání masa v jedné z moderních kuřecích jatek. Pojmanova próza poví hodně o lidech, o nichž se dneska prakticky nepíše, a už tím, stejně jako svou bezprostředností a autentičností si určitě získá své čtenáře.