V lásce žijeme, pohybujeme se a jsme. Páté evangelium je pokračováním, dalším krokem, sdělením, proč stojí za to modlit se, zpívat a tančit, ale nyní již společně v organismu církve. "Úkol není malý, neboť to, co si česká společnost na jedné straně představuje, že je "katolická církev" a co se asi podle představ veřejnosti odehrává uvnitř kostelů a uvnitř far, a to, co se tam na druhé straně opravdu odehrává a co katolická církev reálně je a co má v popisu práce, jsou dvě zcela odlišné skutečnosti, dva různé světy. Katolická církev, běda, je dnes bita ze všech stran, a co nezvládnou lidé zvenku, zvládají s přehledem lidé zevnitř, katolíci sami. Pekelné mocnosti nás nepřemohou, ty ne. Je nemožné najít dnes na sociálních sítích nějaký text, který by chválil katolickou církev. A přesto, ona potěšení potřebuje. Takže píši tuto knihu. Píši ji o tématu, o kterém se dnes skoro nemluví: o lásce k církvi. Avšak nikoli o lásce k církvi, která se projevuje kritikou církve, píši o lásce k církvi, která se projevuje pro jednou povzbuzením církve, radostí z církve, radostí z toho, že do této party patřím."

Z úvodu: "Milí mladí lidé. Moc se omlouvám. Tahle knížka je tak trochu kulometná palba. Nebo spíš kobercový nálet. Moc se omlouvám všem nevinným. Ano, velmi si vážím všech katolických aktivit, moc si vážím spolč, moc si vážím katolických serverů cé zet, moc si vážím děkanátek, diecézek i celostátních setkání mládeže a všech, kteří je obětavě organizují, a především, a moc, si vážím vás, dívek a chlapců, jinak bych to nepsal. Když jdete k přijímání, ano, vidím krásné mladé lidi. Vidím ve vás obrovský potenciál. Jak moc bych si přál, aby vaše charismata zasvítila! Vážím si i duchovních vůdců, psychologů, aktivistických řeholníků, učitelů a obecně všech moudrých dospělých i jejich moudrých a dobře myšlených rad."

Tahle kniha vznikala při putování Podyjím, při rozjímání na zahradě jedné fary i dlouhých hovorech u vína. Když se potká novinářka, co se umí ptát, a kněz, lékařský etik a přírodovědec, který má co říct, vznikne hluboký, třaskavý a místy dojemný dialog. Něco jako dvojitá osobní zpověď. Třeba o tom, jak se nebát budoucnosti, jak vnímat svět i sebe a jak si vychutnat každou přítomnou chvíli.

Kolikrát jsme z kazatelen slyšeli, že Pán Bůh stvořil svět z lásky! Pavel řekne, že v tom, co nazýváme God, Dios, Dieu nebo Bůh, žijeme, pohybujeme se a jsme, jsme uvnitř něj. Jan řekne, že to ono je láska. Je-li Bůh láska a je-li láska tvořící tak, že dá vzniknout vesmíru z ničeho, pak je lidská láska taky taková, láska je jedna. Láska nejen odkrývá zlaté poklady uvnitř duše člověka, ona je především tvoří. Láska tvoří krásu, láska umí v člověku vytvořit něco, co zde dříve nebylo, a nyní je. Každý sebemenší dobrý čin je fraktálem velkého třesku, je dotekem Boha, tvoří tento vesmír. Co by se stalo, kdyby člověk konečně začal milovat Boha, a co by se stalo, kdyby člověk konečně začal milovat člověka!

Pandemie, válka na Ukrajině a další události přinesly do našich životů dosud neznámou dávku obav a nejistoty. Jak zvládat mezní situace a co za ponaučení si z nich odnést? Proč je v dnešním světě důležitá víra a jak může pomáhat jednotlivci i společnosti? Jak člověka formuje násilí, strach, nemoc a vyhrocené situace? Nejen na tyto otázky hledá Marek Orko Vácha odpovědi v rozhovoru, který vnáší světlo do temných zákoutí nelehké doby.

Co je největším problémem naší doby? Molekulární biolog a katolický kněz Marek Orko Vácha odpovídá na tuto otázku v sedmi obrazech. "Za největší problém současné Evropské unie považuji, možná překvapivě a paradoxně, otázky kdo jsem, kdo jsme, kdo je člověk. Nikdy v dějinách nebyla odpověď důležitější než dnes. Podle odpovědi se budou psát zákony, podle odpovědi se budeme chovat sobecky, nebo laskavě, podle odpovědi antinatalisté budou mít, nebo nebudou mít děti," píše.

"Budu v této knize často používat jméno Wakan Tanka. Moc se omlouvám všem ortodoxním katolíkům, klidně si pokaždé dosaďte to naše staré dobré "Bůh", přesně to tím myslím. Wakan Tanka by snad šlo přeložit jako "Velké Tajemství". Jméno jsem zvolil z osobních důvodů." Jestli budeme mít otevřené supermarkety, a nebudeme mít otevřené kostely, nač ještě žít? Co by na nás řekli jezuité, ptám se, ti, co přijeli do Gran Chaca a založili první reducciones a vydřeli to potem a krví a nechali tam svá těla, pohřbená kdoví kde v bažinách, nebo ti z Québecu, sevřeni mezi Huróny a Irokézy? Co by na nás řekli Jean de Brébeuf a Isaac Jogues? Když nebudeme umírat my, kdo bude?

Dříve si lidé psali deníky, aby pomohli paměti a zachytili pomíjivé okamžiky. Rembrandt si občas kreslil rychlé skicy, pérovky, zachycení momentu pár čarami. Dnes si mladí fotí selfíčka, aby, snad, zachytili důležité momenty života. Naučil jsem se selfíčka nikoli fotografovat, ale psát. Chci teď spíše ustoupit do pozadí a nechat čtenářovu fantazii pracovat, chci ukázat jen náčrtky. Caspar David Friedrich u svých obrazů maloval postavy otočené zády k divákovi, aby ho vtáhl do děje. Dělám si velkou naději, že ty okamžiky, které jsou čímsi výjimečné, čtenář v té či oné podobě zažil taky, a že snad v něm mohou něco rozeznít, jako rozezněly ve mně.

Svůj první knižní rozhovor poskytl Marek Vácha svému příteli, bývalému studentu a vedoucímu táborů pro mládež Jožinu Valentovi. Vácha v něm vydává svědectví o své cestě k Bohu a ke kněžství, o radostech i bolestech kněžského života, hovoří o svých zkušenostech učitele a cestovatele, o tématech duchovních i společenských, a to vše v atmosféře rozhovoru dvou přátel, která se při jednotlivých setkáních příliš nelišila od momentu, kdy vzešel nápad knihu rozhovorů vydat - když spolu oba autoři v jedné únorové noci 2018 seděli u ohně kdesi v argentinských horách.

Mohu vám zaručit, že když nebudete chtít, neodnesete si nic. Mohu Ti zaručit, že když budeš chtít… Bůh je jako pramen, ze kterého si každý odnese tolik, jak velkou si přinese nádobu.Čekáš hodně, dostaneš hodně, nečekáš nic, nedostaneš nic. Mohu Ti zaručit vratkou palubu a nikoho, kdo Ti v těžkých chvílích pomůže. Nemohu Ti zaručit, že Tě opustí všechny Tvoje hříchy a staneš se dokonalým. Nemohu Ti zaručit, že již víckrát nepadneš a že všechna Tvoje rozhodování budou od nynějška jen dobrá. Však jen ďábel se po pádu nezvedne.Vlastně, to jediné, co Ti zaručit mohu, je radost z Boha.

Popis není dostupný

"My, křesťané, jsme sužováni tisícem a jedním problémem bezprostředního i vzdálenějšího okolí. Trápí nás Ukrajina, válka v Iráku, Sýrie, vlny uprchlíků, modlíme se za mír v Nigérii, pomáháme v léčebnách alkoholiků, pomáháme mentálně nemocným, organizujeme kampaně za ochranu nenarozeného života, staráme se o budoucí matky, které okolí nutí k potratům, bojujeme proti eutanázii a podobně. Zdálo by se, že toho v agendě máme dost, a že to stačí. Evropa nikdy v novodobých dějinách nebyla tak rozvibrovaná, rozkolísaná jako je dnes, kdy se zřejmě poprvé v dějinách nesnažíme vybudovat něco nového, ale stůj co stůj alespoň udržet to staré. Encyklika Laudato si´ nepřináší ke všem těmto problémům a starostem ještě další starost navíc, encyklika to vše integruje, dává našemu snažení rámec a soustřeďuje nás na to, co je opravdu důležité. Když chránit život, tak veškerý."

I když je každá z povídek z jiného prostředí, jsou spojeny myšlenkami, které jsou pro autora charakteristické. Je to obdiv k Hospodinovu dílu a starost o ně. Je to pokora s jakou má člověk v tomto díle pokračovat. Je to čistý otevřený postoj a láska k lidem. To vše okořeněno troškou humoru.

V textu je diskutován vztah vědy a víry, Darwinovy teorie a první kapitoly knihy Genesis, evoluce a křesťanství. Zvláštní pozornost je pak věnována třem zprávám o stvoření knihy Genesis a vztahu těchto textů k moderní vědě, jakož i současným oficiálním textům katolické církve souvisejícími s evoluční myšlenkou. V textu je zastáván názor, že dnes nejde toliko o prokazování, že věda a víra si neprotiřečí, nýbrž o to, že věda se může stát věřícímu člověku cennou inspirací. Židovsko-křesťanská tradice vnímá člověka jako spolutvůrce vesmíru, jako obraz Boží. Umění, věda a víra se v člověka nutně musí protnout, má-li člověk dostát svému zadání být spolu-Tvůrcem světa.

"Nebudu nikdy dobrým teologem, pokud budu jen studovat názory jiných, psát vybroušené rešerše a nikdy nepocítím žízeň živé bytosti po Bohu. Pokud budu svět zkoumat jen z vnějšku, jako nezávislý a nezaujatý novinář, nikdy jej nepostihnu. Životem procházíme dnes tak, jako se v sobotu procházíme po zoologické zahradě. Takto se ale s Bohem nikdy nesetkám - jako nezainteresovaný turista, který si během své životní vycházky po Zemi sem tam zmáčkne spoušť a vytvoří fotografii. Jsem vášnivá bytost, toužící a hladovějící po Bohu, toužící nalézt smysl věcí, jsem uvnitř světa, nikoli mimo něj."

Principem hry je, že všemu, co vytvoří, dá Bůh do vínku kus stvořitelských možností. Tvůrce tvoří tvůrce. V první části knihy je zvýrazněna radost člověka z bytí, radost z Boha, radost z tvorby, radost z rozhodnutí, radost z toho, že všichni jsme pozváni k umění a že zadáním člověka je být obrazem Božím. Ve druhé části důsledky, kam až může odpovědnost člověka za jeho vlastní osud zajít. Bůh, který si natolik váží člověka, že neudělá nic proti jeho vůli, byť by tato vůle byla destruktivní nebo sebedestruktivní. Vyšší než zvířata, menší než andělé, mezi zemí a nebem je člověk. "I já se tě ptám, Bože, za koho mě lidé pokládají. A když se to všechno s lehkou sebeironií dozvím, pak se po chvíli ticha zeptám: Bože, a za koho mě pokládáš Ty?"

Deset let v trapistickém klášteře naučilo Karla Satoriu mnohem víc než jen naslouchat tichu, učilo jej především umět život, umět svůj čin, porozumět zadání svého života. Kniha je strhujícím uvedením do kontemplativní modlitby, do mystiky v tom nejkrásnějším slova smyslu a myšlenkově vychází z Terezie z Avily, Jana od Kříže, Josefa Ratzingera a mnoha dalších. Přes závažnost obsahu je kniha napsána nečekaně uvolněně a lehce, s vtipem, občasnou břitkou ironií i zemitým slovníkem. Otázkami a nadhozenými tématy knihu provází Marek Vácha. Vážení čtenáři, na konci knihy (str. 128 a 129) se autor dopouští svého vtipu a příběh zůstává nedokončený. Všimněte si, prosím, že čísla stran jsou natištěna. Nejedná se proto o chybný výtisk.

Antarktida je poslední země. Jet dál už na této planetě nejde. Poslední země, kde je ticho. Poslední země, kde ještě člověk nevystřelil na člověka. Poslední země, která ještě nepatří žádnému státu. Poslední země, kde se ani zvířata ani ptáci ještě nebojí člověka. Staří polárníci vyprávějí, že na jih od šedesáté rovnoběžky přestávají platit ekonomické a politické zákony. Poslední země, ke lidé ještě musí spolupracovat, aby přežili, bez rozdílu filosofických, politických nebo náboženských přesvědčení.

Planeta Země v prostoru nevisí, ani se nevznáší, nýbrž prostě je, shora i zdola obklopena mrazivým kosmem s vakuem. V tomto černém vakuu pluje náš modrý koráb, osvětlený jako reflektory paprsky Slunce. Z jeho paluby visí girlandy orchidejí, nad kterými se vznášejí motýli a kolibříci a který překypuje životem. Náš příběh patří do říše pohádek, je čarokrásný, je to nejfantastičtější epická báseň, kterou by bylo možno vymyslet. Na této planetě nám bude dáno potkat Boha, věčně se skrývajícího. V jednom svém díle se však Bůh již nemůže skrýt - v bytostech, které jsou vrcholem hmotného stvoření. Jsou-li spojeni tajemstvím lásky stávají se jeden pro druhého svátostí, prostorem, který propojuje viditelné s neviditelným. Co uvidí skrze sebe snoubenci, mají-li čisté srdce?

Kniha vznikla na základě přednášek z náboženství na Biskupském gymnáziu v Brně v letech 1998-2001 a je určena především středoškolským studentům.Fascinující dějiny naší existence od velkého třesku po vznik samostatně uvažujících bytostí tvoří bohatý zdroj inspirace pro teologii. Jsme bytosti obdarované nesmrtelnou duší a zároveň jsme bytosti utvořené z hmoty 15 miliard let vzdáleného velkého třesku. Prostým vývojem událostí vznikají ze žhavé výhně počátku vesmíru tvorové schopní složit Devátou symfonii nebo vyzdobit Sixtinskou kapli. Jsme obdařeni nesmrtelnou duší a zároveň jsme stvořeni z prachu země. Jsme tančící skály. Čím víc rozumíme vesmíru, tím více si uvědomujeme nesamozřejmost naší existence, nesamozřejmost objevení se života na Zemi - a především nesamozřejmost vzniku nás samých, bytostí obdařených inteligencí a schopností se tomu všemu divit.

...a tak zkouším z paluby zamávat či poslat znamení, že zde jsem. Volám ze svého plavidla po někom, kdo by rozuměl, nakláním se přes palubu a odhazuji do moře lahve se zprávami, ale zdá se, že celý nekonečný svět je pustým oceánem, že zde není nikdo, ke komu by zprávy mohly doputovat. Ostatní lodi planet a flotily galaxií nejsou než bludnými Holanďany, vory bez života, nahodile plovoucí vesmírem. Já, jediný žijící ve skoro nekonečně a výstředně velkém vesmíru, jsem jediný námořník na palubě Země v tichém a černém moři nebeských hlubin.

Popis není dostupný