Kniha nese v názvu citát vložený Josefem Václavem Fričem do úst Františka Palackého při pohřbu Karla Havlíčka dne 1. srpna 1856, připomíná tedy tři výrazné osobnosti své doby. Je prvním souhrnným průhledem do padesátých let 19. století, která jsou označována, i když nepřesně, jako doba Bachova absolutismu či poetičtěji Janem Nerudou jako "čas zaživa pohřbených" a která se vykládala s důrazem na politickou represi či na rozvoj hospodářství ("stát dvou tváří"). Publikace se skládá ze tří bloků: Revoluční ideály, Žitá realita a Porevoluční synergie. Přes útlum veřejného života nebylo tehdy zcela zapomenuto dědictví revoluce 1848, že se lidé mohou prosadit díky svým znalostem a schopnostem, že i jejich hlas bude slyšet, když se nevzdají, využijí příležitosti, respektive budou je i iniciativně hledat.

Dopisy Karla Havlíčka odkrývají významnou část odkazu tohoto předního českého novináře, básníka, politika a organizátora národního života. O to překvapivější je, že ke kompletnímu kritickému vydání Havlíčkovy korespondence dochází až nyní. První z plánovaných šesti svazků zahrnuje veškerou dnes známou odeslanou i přijatou Havlíčkovu korespondenci do konce roku 1842 (odjezd do Ruska). Jádro svazku tvoří Havlíčkovy listy rodičům ze studií a korespondence se spolužáky. Z větší části byly tyto dopisy psány německy: v edici jsou zařazeny v novém překladu do češtiny, originál je umístěn v poznámkovém aparátu. Svazek otevírají úvodní studie o historii vydávání Havlíčkovy korespondence, o způsobu překládání německy psaných dopisů a o Havlíčkově mládí. Dopisy jsou doplněny věcnými vysvětlivkami, kalendáriem Havlíčkova života a obrazovou přílohou.

Sedm portrétů osobností, které utvářely spolu s Karlem Havlíčkem atmosféru politického, veřejného a kulturního života ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století v souhlasném i opozičním pojetí. Jsou zde zahrnuti Havlíčkovi blízcí přátelé (například Vilém Gabler), dále lidé, kteří se změnou politických poměrů stali z přátel soupeři (například Václav Vladivoj Tomek, bratři Josef a Hermenegild Jirečkové), i Havlíčkovi významní rivalové literární (Prokop Chocholoušek, Jakub Malý či Václav Jaromír Picek). Na závěr je uveden portrét rakouského ministra Alexandra Bacha, pověstného Havlíčkova „protivníka“ z moci úřední.

Ještě donedávna věnovali v rámci humanitních a společenských věd pozornost fenoménu paměti pouze filozofové, psychologové a částečně i sociologové. Nyní se ho zmocňují historici, publicisté a politici. Svědčí to o tom, že od zkoumání otázky individuální lidské paměti a lidského zapomínání z hlediska jedince a vlastně z hlediska freudovsky zaměřené psychoanalýzy se přešlo k analyzování kolektivní paměti a hlavně jejího vlivu na vytváření a zachovávání kolektivní paměti a identity. Proměna tohoto přístupu také znamenala a znamená, že fenomén „paměti“ přestal být pouhou akademickou badatelskou „libůstkou“ a stal se navýsost politickou záležitostí, která může výbušným způsobem určovat vztah k minulosti a dokonce ovlivňovat politicko-mentální chování celých společenských skupin a ba dokonce i státních institucí. Zamyšlení nad tímto metodologickým konceptem a jeho konkrétní rozpracování přináší v této monografii třicet pět českých, slovenských a francouzských historiků.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný