Autobiografická próza, v níž se autorka vrací do svého dětství a nejranějšího mládí, které prožila ve 40. a 50. letech 20. století na Ostravsku. Střípky paměti skládá z pozice dítěte a později dospívající dívky, množství zážitků prokládá charakteristikou osob z okolí, popisuje rodinný život i těžkosti poválečného vývoje, který záhy začala výrazně proměňovat nově nastavená politická diktatura. Text Lydie Romanské se vymyká běžným pamětem, autorka se otevřeně věnuje i tématu osobní intimity a dospívání. Naplno uplatňuje svůj pozorovací talent a podává plastickou výpověď o tehdejším životě. Vyprávění doprovází záběry z dílny, podobné té, jakou měl její otec, v níž trávila mnohé šťastné chvíle svého lidského probouzení.

Výbor z básnické tvorby Lydie Romanské představuje verše z většiny autorčiných sbírek, jichž napsala na dvě desítky, a sice od titulu Půl hodiny po lásce (1982) k zatím poslední knížce s názvem Zpovídat se z poezie (2023).*****Jako básnířka se etablovala s darem rozvinuté, osobitě pojaté metaforiky, intimní ženské tematiky vsazované do životního a přírodního cyklu. Své životní peripetie a mnohdy velmi obtížné situace dokáže přetavit v konfesi lidskosti, lásky a oslavy života. Jistotu jí poskytuje prostor domova miniaturizovaný do detailů všedních věcí jejího bytu (Káva pro H., 2018) projektovaného však i do prostoru regionu, známých míst srostlých se vzpomínkami a opředených jazykem a příběhy předků (Poločas, 1989). Tato zakotvenost však není svazující, spíše inspirující k expanzi do nejobecněji pojatého prostoru intenzivní lidské vnímavosti, citu a pokory (Den latimerie, 2002). Je ctitelkou čisté poezie podle Henriho Bremonda, k němuž se přihlásila v letech 2016–2018 třemi sbírkami veršů. Posunula se od všeobjímajícího ztvárnění známého světa k novým skutečnostem v prostoru svobodné imaginace.

Básnířka Lydie Romanská vytvořila v rozmezí let 2019 až 2021 rukopis nové básnické sbírky, kterou nazvala Zpovídat se z poezie. Pokračuje v principu, který je evidentní z jejích posledních knížek, a sice vnímání poezie jako nové skutečnosti, samostatného artefaktu neovlivněného zažitými principy práce s tématem nebo logikou, jak jej vyznával francouzský literární teoretik Henri Bremond a u nás kritik F. X. Šalda nebo básník Vítězslav Nezval. Její básně vycházejí z prožitku vztahů ve světě člověka, přírody a věcí, z jejich konstelací ve fungování i kráse. Text je bohatý na metafory, hýří asociacemi, přesto se jedná o úspor¬nou poezii, kořící se slovu v jeho nových významech daných originálními úhly pohledu. Knížku doplňuje cyklus fotografií Vojtěcha Kemennyho nazvaný Zahrada. Snímky vznikly na přelomu jara a léta roku 2022, jejich předlohou bylo několik míst v Praze: Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Karlovy Univerzity Na Slupi, park na Kampě, Vojanovy sady a louka mezi Šeberovem a Hrnčíři.

Dvě kratší prózy. První je lehce humorným ohlasem na prodělanou operaci srdce autorky a druhá splétá specifické problémy nekonvenčních seniorů v dramatickou zápletku.

Příroda je velkou galerií malých příběhů. Jde jen o to je objevit. Jsou lidé, kteří za náměty svého psaní o přírodě putují do dalekých zemí, překonávají pouště a pralesy, utkávají se s šelmami, čelí nepřízni počasí a podnebí. Básnířka a spisovatelka Lydie Romanská na to šla jinak. Náměty pro své krátké povídky a fejetony nalezla rovnou za humny - respektive za skleněnými dveřmi svého bytu, vedoucími do malé zahrádky. Až je budete číst, zjistíte, že ten, kdo se umí na přírodu dívat jako tato autorka (a nejen dívat, předkládá je čtenáři vytříbeným jazykem), je ve výhodě: I v tom nejvšednějším prostředí nalézá nové a nové fazety daru, který máme k dispozici – života. Nezadají si se zápletkami příběhů od slavných dramatiků, byť je třeba prožívají „jen“ kosi, zahradní stromy, domácí mazlíčci či mouchy.

(Ze Slezska 1915-2015) Kletba podle Justiny je román ze Svinova, dnes části Ostravy, dříve však samostatného města. Vypráví skutečný příběh dvou domů a jejich obyvatel, jak se odehrával po téměř celé 20. století a na začátku století jednadvacátého. Rodina úspěšných řezníků je stižena tajemnou kletbou, která pronásleduje hlavně její mužskou část. Dění ve městě se proplétá s mnohdy tragickými osudy členů rodu, kteří postupně odhalují, ale zároveň skrývají dávné tajemství. Především mužům se opakovaně zjevuje tajemná dívka v bílém – snad jako memento prokletí v důsledku nevinně prolité dívčí krve, snad předzvěst blížící se tragické smrti. Děj nastiňuje zdánlivě protichůdný konflikt: nezrušitelnost rodinných kořenů na jedné straně a nutnost nějak přežít i pod koly dějin na straně druhé. Román rozhodně nepostrádá tajemství, napětí a dramatičnost. Jednou z jeho rozhodujících předností je i virtuózní slalom mezi obžalobou a obhajobou hlavních postav, důsledná absence černobílého hodnocení charakterů a skutků.

Sbírkou Káva pro H. (Kuchyňská revue) završuje autorka trilogii, jež zahrnuje období, kdy se znovu ponořila do teorie Henriho Bremonda a nechala se jí ovlivnit (Sirka Henriho Bremonda 2016, Prázdniny s Henrim 2017). Neobjevuje objevené, sleduje Bremondovu linii u nás výrazně artikulovanou Vítězslavem Nezvalem, který chápal metaforu jako jedno z měřítek hodnoty poezie, absenci logického poselství za legitimní vyústění básně. Autorka stojí o to, aby se Bremondem definované pojetí vžilo, aby se upevnilo povědomí o historických kořenech soudobého básnictví, povýšeného především metaforou, objevně uplatněnou před téměř dvěma sty lety v díle zakladatele moderní české poezie Karla Hynka Máchy.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Název Sirka Henriho Bremonda manifestuje příklon autorky k teorii tzv. "čisté poesie". Tu je třeba opsat a připíchnout nad postel pod obrázek anděla strážného, říká autorka. Chuť malin, která se obnaží škrtnutím sirky v trávě, je alegorie principu tvorby, odhazování balastu v proudu slov, redukce nepoe tických součástí jazyka. V knížce jsou verše z toulek po oblíbených mís tech Evropy, připomenutí veršů francouzských básníků, také Chlebnikova nebo Miłosze. Přestože ji rmoutí neutěšený stav světa, věří v lásku a neopouští ji humor. Bělostný půvab sněženek vidí jako předznamenání životního cyklu přírody, člověka i této knížky veršů. Tleská metafoře, což ji nebrání v obdivu k vrcho lům racio nálního chování člověka, k originálním myšlenkám nebo objevům v oboru elementárních částic.

Román Láska je víc než láska je laskavou polemikou s Kunderovou fascinující zprávou o lásce kruté a nevypočitatelné, nebezpečné, žádnými triky nezachranitelné. Název Láska je víc než láska provokuje. Což je něco takového vůbec možné? Román Romanské o lásce svéhlavé, svéprávné, ne však svévolné, je knihou o tajemství lásky. Nenabízí jednoduchou odpověď. Vyzývá. Vzrušuje. Příběh má výraznou protagonistku Noru Mazurovou, s níž se v knize setkáváme od doby jejího dětství. Kolem třicítky zdědí po svém zesnulém muži kosmetickou firmu, pobočku mateřské firmy ve Švédsku. Její hledání lásky a touha po dítěti k ní přivádí postupně několik mužů, ženatého Vojtu, rozvedeného bohéma Herberta, její první lásku Lukáše, svobodného Švéda Eddieho, majitele švédské kosmetické firmy. Druhým protagonistou je Nořin otec Přemysl, profesor konzervatoře a sbormistr, který je za své postoje v osmašedesátém zbaven místa. Řeší vztah k sestře své manželky Zdeně. Jak dopadne vztah Zdeny a Přemysla, jak se rozhodne Nora, jak se změní město i doba za posledních čtyřicet let a s ní zašmodrchané vztahy hlavních hrdinů, je náplní románu.

Popis není dostupný

Oběť, vášeň, sexualita, hřích, nemoc, to jsou témata povídek stejně jako příčinnost lidského chování a pátrání po božském principu a hlavně láska jako cit, který se vzpírá podsunutému řádu. Země je výstavní boží EXPO, to ostatní už je na nás, je to otázka volby, která je bohužel osudová přes věky a napříč pokoleními a národy…

Ve sbírce veršů Lydie Romanské Svlékání z růže najdeme především intimní erotickou poezii; tolik by se mohlo říci po prvním přečtení. Při dalším nás zasáhne to správné slovo - láska, a to v nejrůznějších úhlech pohledu, situacích, stavech ducha i mysli, v druhém oddíle knížky v překvapivém spojení - láska a smrt, na něž často narážíme v lidové poezii, zde ztvárněno s žensky vášnivou tělesností. Tato láska se však z úzké polarity lidské vzájemnosti obrací také do světa v jeho širších souvislostech, v soucítění i zřetelném odmítnutí jeho konkrétních zničujících projevů.

Kniha byla oceněna 3. místem v literární soutěži "Ostrava - město v pohybu" v roce 2006. Tato kniha je prozaickou prvotinou básnířky s více něž desítkou vydaných knižních titulů. Když básník začne psát prózu, můžeme obvykle čekat překvapení. V tomto případě velmi příjemné

Goghova postel je jedenáctá knížka veršů autorky kromě výboru Desátek (Host: 2003)V její bibliografii je také knižně vydaná muzikologická studie a příběhová próza Ticho pro klarinet, oceněna třetím místem v literární soutěži vyhlášené Obcí spisovatelů a magistrátem města Ostravy v roce 2006

Lydie Romanská (*1943) prožívá svůj život tak trochu stranou hlavních cest v prostředí Ostravska, kdysi výrazně dělnickém. Navzdory tomu je básnířkou s intenzivním vztahem k umění, a to nejen slovesnému. V civilním povolání řídí Základní uměleckou školu v Ostravě-Svinově a diriguje dětský pěvecký sbor Cantabo. Do jejího světa neodmyslitelně patří i životní druh, hudební skladatel Dobroslav Lidmila, mj. tvůrce vokálních skladeb na texty své ženy. (Viz fragmenty partitur použité k ilustracím v této knize.) Přestože značná část publikačních aktivit Lydie Romanské je také spojena s Ostravou, rozhodně není autorkou regionální. Náš svazek s názvem Desátek — výbor z deseti tiskem vydaných básnických knih — dokazuje, že její tvorba má místo v kontextu celé české lyriky. Nepostrádá typickou ženskou jemnost a senzitivnost, ale jak poznamenává editor svazku Jiří Urbanec „stále se pokouší pochopit a scelit obraz světa, který je navýsost i ve zdánlivě zastrčených a nevšímaných detailech dramatický...“

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný