Prózy v tomto čerstvém souboru spojuje několik témat. Ta mají podobu otázek: Chová se člověk ve vyhrocených situacích tak, aby byl sám sebou, anebo jde o to vytvořit o sobě působivý obraz? Nakolik se s někým setkáváme kvůli němu a nakolik kvůli sobě? Jak se postavit k tomu, že lidé a věci kolem odcházejí a totéž čeká i nás? Povídky spojují i motivy hudby, stejně jako brněnské lokace. A spojuje je i atmosféra - posmutnělá, nostalgická, bilanční. Jsou to texty z životní fáze, kdy už se ví, že je pozdě. A jak to u Ludvíka Němce chodí, povídky jsou opět precizně vystavěné i napsané. Je patrné, proč tam každý motiv i každá věta jsou; prostě škola poctivého psaní.

Příběh ženy, která věří, že se celý svět odehrává jen v její hlavě, a příběh muže, který se snaží z tohoto labyrintu uniknout. Pro něj je Ariadninou nití jeho vlastní milostný příběh, možná se však nevyhne ani brutálnějším metodám. Lze ale přijmout podobu lásky, díky níž jeden život vzniká, zatímco jiný má být ukončen? Němcův román je utkán z desítek příběhů: některé si vymýšlí pomatená spisovatelka, jiné vkládá do počítačových her její obdivovatel. Tím hlavním je ale příběh mladé ženy a jejího milence, kteří ještě doufají v ten nejdůležitější příběh našich životů. Próza však není postmoderní hrou, v níž hrají roli alternativní linie a falešné identity. Na to se dotýká příliš citlivých míst v bytí většiny z nás. "Mezi zapraseným rohem nosorožcovým a zlatým rohem jednorožcovým je napjata struna, na níž si brnkám své milostné romance… to provazolezecké lano nad Macochou, po němž balancuji k vám," píše spisovatelka Barbora ve svých pamětech. A zatímco vysoko na tom laně se chvěje její syn se svou milenkou, hloubka pod nimi temní a záchranná síť nikde. Nepokládáme-li ovšem (spolu s autorem) za takovou síť samotnou literaturu.

Když se potkají žena a muž, kolik lidí se vlastně potká? Kolik bytostí je s námi ve chvílích nejintimnějších - a nemusejí to být jen bytosti živé a lidské? V okamžicích milosti jsou stěny mezi námi tenké a propustné jako buněčná membrána - a nejen stěny mezi milenci, ale i mezi světy. Hrdinové Němcových příběhů hledají právě v tomto pohraničním pásu mezi světy skutečnými a jen tušenými nějakou formu milosti, ať už je kýženými odpustky nová láska, nový život, nebo alespoň pochopení toho dosavadního. Nové povídky Ludvíka Němce jsou vážnější a niternější nežli v předchozí Lásce na cizím hrobě, jsou však stejně pečlivě vybroušené. Asi jako magická zrcadla, v nichž vidíme nejen milenecké páry, nejen autorovu skrytou tvář, ale především sami sebe…

To nejstručnější, co se dá říct o této knize je, že navazuje přesně tam, kde Němec před dvaceti lety skončil. Jde znovu o povídky, tentokrát je jich ovšem jenom pět a jsou dlouhé (románky). Všechny volně spojuje jeden motiv a jedna hrdinka, takže podobně jako byla Tma, jsou i Láska na cizím hrobě jakýmsi moderním, přetržitým románem.

Popis není dostupný