Volné pokračování bestseleru Já a tropy, který byl záhy po prvním vydání beznadějně vyprodán. V osmdesátých letech autorka bez váhání odletěla s manželem a dvěma dětmi do rovníkové Afriky, kde její muž působil jako expert Světové organizace pro zemědělství a výživu a ona plnila roli hospodyně. S patáliemi, které život v tropech přinášel, se vyrovnávala po svém – vždy s humorem. Mezi nájezdy vřeštících opic, vyháněním gekonů a švábů z kuchyně, starostí o vodu a schováváním manželových tenisových míčků před zvídavými opicemi snila o divoké Africe. To se jí po třech letech života v Somálsku konečně splnilo – manžel ji vzal do Keni na safari. Procestovali savanu a pobyli na pobřeží Indického oceánu, což pro ni byl fascinující zážitek na celý život. Samci a samice, domorodí Masajové, krásné svahilské dívky, čokoládový James Bond, bizarní baobaby, radost z neprospané noci, bonton po africku a spousta trapasů, to je nová vzpomínková kniha Ludmily Vítovcové. Kniha je doplněna humornými ilustracemi Jaroslava Kerlese.

Strávila jsem v 80. letech tři roky v rovníkové Africe na pobřeží Indického oceánu. Manžel byl členem veterinárního týmu FAO. Žili jsme v hlavním městě Somálska v Mogadišu, starali se o dvě dcerky předškolního věku. Prala jsem, vařila, pekla chleba, nosila vodu, bojovala s havětí a žila jako ve středověku. Dům byl prostorný, ale žít se dalo jen na terase (pokud ji neobsadily opice), procházka v rozpáleném písku nepřipadala v úvahu (v noci teplota klesla na 35°) a v jediném volném dnu v týdnu (pátek) se většinou oceán vzdouval v přílivu, nebo houfně hynuly žirafy. To jsem pak seděla na terase obalená potničkami a marně přemýšlela, co jsem si od pobytu v tropech slibovala. Vysocí a šlachovití Somálci obdivovali mého statného manžela sportovce a nemohli pochopit, co jej ke mně poutá. Zjišťovali, zda nejsem nemocná, když máme jen dvě děti, a s patřičnou gestikulací mu radili, ať mě vymění, že tak malá a hubená nemá pro něho cenu. Když dnes vídám ve zprávách záběry ze Somálska, jímá mě hrůza. I v současnosti je tato těžce zkoušená oblast nedostupná a nebezpečná. Přesto jsem šťastná, že jsme ji měli možnost poznat. Čas neubral zážitkům sílu ani vůni, stačí jen zavřít oči a jsem zase zpátky… První vydání vzpomínek Ludmily Vítovcové z roku 1986 bylo beznadějně rozebráno. Na četné žádosti čtenářů a pro svou nadčasovost vychází kniha nyní podruhé v Nakladatelství JOTA, opět s vynikajícími ilustracemi Jaroslava Kerlese.