Jako byla pro západní kulturní tradici po staletí jednou z ústředních hodnot svoboda a kreativita jednotlivce, tak roli pomyslného středobodu ve východních kulturách hrála po tisíciletí ortodoxie per se. Na pozadí přitom stálo v mnoha ohledech odlišné chápání vztahu jedince a společnosti na obou koncích eurasijského kontinentu. Jestliže západní myslitelé věnovali velkou část svého intelektuálního potenciálu promýšlení pojmů a definic a pohledu na společnost skrze jedince, na východě zřetelně převažoval zájem o souvislosti mezi společenskými konstituenty a o uspořádání společnosti jako celku. Přes mocné tlaky na uniformitu a standardizaci, kterým je v současnosti vystavena zejména materiální kultura, si mnohé společnosti východní Asie dodnes zachovávají četné prvky kolektivistické organizace, což zřetelně modeluje přístup k vlastní minulosti, od níž daná společnost v mnoha směrech a formách odvozuje svou identitu. Předkládaná monografie se ve svém širokém záběru zabývá recepcí a funkcemi mýtu, historie a fikce ve společnostech východní, střední a jihovýchodní Asie. Představuje celou šíři forem a modelů od literárních a historických kánonů po hagiografickou literaturu a mimo jiné ukazuje, jak je dodnes různým podáním historie na jedné straně přisuzována značná autenticita, a zároveň se historie s její poněkud hypertrofovanou funkcí normativu stává pro současné asijské společnosti mnohem větší zátěží než pro společnosti západní.
