Podobně jako Písmo svaté, i čtvrtý díl Legend Židů oplývá příběhy, proroctvími, zázraky vzkříšení a teologickými úvahami, z nichž o mnohých znalci Písma dosud ani neslyšeli. Například o tom, že Jozue byl pozřen velrybou, hrozil mu oidipovský osud a že Mojžíš použil kouzla k posílení Jozuova intelektu; že izraelští zvědové byli kněží a že k něží jsou jako andělé: viditelní, když chtějí být viděni, neviditelní, když nechtějí být viděni; že na Kenaze sestoupil Duch Boží, takže měl vizi, podle níž tento svět bude existovat jen po dobu pouhých sedmi tisíc let, po nichž přijde Království nebeské; že město Lúz zůstalo nedotčeno Sancheríbem a Nebúkadnésarem a ani anděl smrti nemá nad jeho obyvateli moc, takže Lúzané, pokud nejsou unaveni životem a neopustí město, nikdy neumírají; že se všichni proroci narodili svým matkám v sedmém měsíci těhotenství; že Abnérova matka, čarodějnice z Én-dóru, Samuela viděla, ale neslyšela, co říká, a že Saul naopak Samuelova slova slyšel, ale neviděl ho; že když se statný muž postavil do oční jamky Abšalómovy lebky, zapadl do ní tak, že mu ven vyčuhoval jen nos; že svět byl stvořen jen pro nesmírně zbožné nebo pro velice hříšné; pro prvně zmíněné svět příští, pro ty druhé svět tento; že když se Šalomoun oženil s faraónovou dcerou, sestoupil z nebes archanděl Gabriel a zasadil v moři rákos, na nějž se postupně ukládalo stále víc sedimentu, až byla na ostrůvku vybudována malá chýše, jež se stala základem osady, z níž povstal Řím; že Šalomoun nepanoval pouze nad lidmi, ale i nad polní zvěří, ptactvem nebeským, démony, duchy a nočními přízraky, a že znal dobře jejich řeč a všechny tyto bytosti zase rozuměly jemu; že po zasvěcení Chrámu se bouřlivé deště, jež – počínaje měsícem marchešvanem – každoročně bičovaly zem již od samotné Potopy, poprvé nedostavily a již nikdy se neopakovaly; že je Elijáš psýchopompos, jehož úkolem je stát na křižovatkách ráje a navigovat zbožné do jednotlivých, jim vyhrazených příbytků; že známá arabská legenda o Al-Chadirovi (Al-Chidrovi) má zcela zřejmý původ v židovské agadě o Elijášovi; že na konci perského období byl Izrael opuštěn prorockým duchem, z čehož vyvstala nutnost kanonizovat posvátné texty; ž e mužové tohoto ctihodného shromáždění skrze moc modliteb a vkládání rukou na toho, jenž svádí k hříchům, úspěšně vypudili ze světa touhu po modloslužbě, leč touhu po žádostivosti, druhého velkého nepřítele, vypudit se jim nepodařilo, a když jej drželi v zajetí tři dny, byli nakonec nuceni vypustit jej na svobodu, neboť zjistili, že jakmile ztratí se ze světa sexuální žádostivost, není sneseno ani jediné vejce.Tento závěrečný, nejpestřejší díl tetralogie (po níž následovat bude už jen velmi zevrubný rejstřík) je završen příběhem zaznamenaným v knize Ester, jež představuje poslední ze spisů Písma. Následující dějiny Izraele a veškeré strádání lidu jeho známe pouze na základě ústní tradice. Z toho důvodu byla hrdinka poslední kanonické knihy pojmenována Ester, tj. Venuše, Jitřenka, jež vydává světlo i v době, kdy ostatní hvězdy pohasly a slunce dosud nevyšlo. Skutky královny Ester tudíž vrhají paprsky světla do nejtemnějšího období dějin Izraele. Židé za časů Achašveróšových se podobali holubici, jež usednout chce do hnízda, byť v hnízdě se skrývá stočený had, leč nemá na vybranou, neboť shůry se snáší sokol a chystá se ji napadnout. V Šúšanu nacházeli se Židé ve spárech Hamanových, ale i v jiných zemích vydáni byli na milost a nemilost četným smrtelným nepřátelům rasy své, připraveným uposlechnout Hamanovy výzvy – zabíjet a likvidovat Židy až do úplného vyhlazení.

Legendy Židů patří neoddiskutovatelně do pokladnice světové literatury, do níž vstoupily jako "příběhy, jež v Bibli nenajdete" nebo jako "veškeré židovské legendy v kostce". O vrcholné důležitosti ústní Tóry, bez níž by Tóra nikdy nebyla celá, vypovídá jedna kouzelná chasidská historka, kterou zmiňuje novodobý izraelský filosof a historik Gershom Scholem. Měl-li slavný Jisrael ben Eliezer, zvaný Baal Šem Tov, zařídit cosi veledůležitého ve prospěch veškerého stvoření, odebral se na konkrétní místo v lese, rozdělal oheň a pohroužil se do hluboké meditace. Když skončil s modlitbami, vrátil se domů a shledal, že přání bylo vyslyšeno. Když měl o generaci později učinit totéž Magid z Mezriče, známý jako Dov Ber, rovněž zamířil na ono místo v lese. Rozdělávat oheň už nesměl, ale devekut ovládal a v duchu se dovedl bezprostředně spojit s nebeskou mocí. I to přineslo kýžený výsledek. Poté, opět o generaci později, se potřeboval stejného úkolu zhostit rabi Moše Leib ze Sasova. Oheň rozdělávat nemohl a tajné meditační techniky, bez nichž se modlitba neobejde, už neovládal. Znal však ono místo v lese - a kupodivu stačilo i to. Na svém zámku, o další generaci později, usedl pak na zlatou stolici rabi Jisrael z Rižinu a vážně se zamyslel. Uvědomoval si, že oheň rozdělávat nesmí, modlit se neumí a tajné místo v lese nezná, leč řekl si, že je o tom schopen vyprávět. A zjistil, že to funguje také. Druhý díl Legend Židů je ze čtveřice nejkratší. Vypráví převážně o osudech Židů v Egyptě. Nejprve nás seznámí s Josefem, jenž se z otroka vypracuje na mocného správce země egyptské, poté nám vylíčí strastiplný zápas Jóbův a nakonec i celou egyptskou anabázi Mojžíšovu, završenou slavným odchodem Židů z Egypta.

Třetí díl Legend Židů pojednává o „Mojžíšovi na poušti“. Louis Ginzberg v něm uplatnil i své mimořádné znalosti židovské symboliky. Sám říká: V době, kdy lid Izraele vyšel z Egypta – když se dům Jákobův odpoutal od lidu mluvícího cizí řečí –, stal se „Jákob svatostánkem Jeho a Izrael Jeho panstvím“. Židovská legenda se pokouší popsat, jak Boží svatostánek, náboženství Izraele a Jeho panství, tj. počátky Izraele jako národa, postupně vznikaly v období mezi exodem a vstupem do Svaté země. Mojžíš zde není popisován jen jako největší náboženský vůdce Izraele, ale i jako první vůdce národní; je „nejmoudřejším z moudrých, otcem proroků“, ale též „králem v zemi Ješurún, když shromažďovali se představitelé lidu spolu s izraelskými kmeny“. Odtud pramení Mojžíšovo jedinečné postavení v židovské legendě, na něž si nemůže činit nárok ani Abraham, přítel Boží, ani Šalomoun, nejmoudřejší z lidí, ani Elijáš, pomocník v čase nouze. Velké náboženské a národní instituce, jako šabat, svatostánek a mnoho dalších „Božích přikázání zjevených Mojžíšovi“, jsou s jeho životem a dílem bytostně svázány. Skrze zázrak s manou se posvěcení šabatu stalo Mojžíšovi existenční záležitostí a byl to v podstatě on, kdo vztyčil první svatostánek, stan setkávání. Mojžíšovo působení se proto ani zdaleka neomezuje na minulost, ale nedílně se pojí s každodenním během národního života. Je zřejmé, že lidová představivost využívá k propojování stávajícího stavu věcí s minulými událostmi nejpřirozenější možnou metodu – symboliku. V tomto svazku proto předkládáme množství symbolických výkladů konkrétních pravidel (např. symbolický význam svatostánku), jež tak docela do sféry legend nepatří. Leč život Mojžíšův, jak pojímán jest legendou židovskou, by byl žalostně neúplný, kdybychom hranici mezi legendou a symbolismem rozlišovali příliš přísně. S touto jedinou výjimkou se však tento díl způsobem uspořádání a prezentace materiálu neliší od předchozích svazků ničím.