Popis není dostupný

Román z roku 1932 je prvotinou francouzského spisovatele Louise Ferdinanda Célina. Okamžitě byl překládán ve světě. Český překlad Jaroslava Zaorálka (spolu s ním Richarda Weinera a Jindřicha Hořejšího) z roku 1933 byl vůbec první vydaný převod románu do cizího jazyka a stal se inspirací a literární senzací české literatury. Když Jaroslav Zaorálek v roce 1933 Célinův román překládal, byl jím uhranut jako knihou neznámého spisovatele, která ho nadchla, a takto k překladu přistupoval: inspirován předlohou ji rozvíjel a umocňoval její bezprostřední expresivnost. A s tím vším, díky té inspiraci a své obraznosti, vytvořil (včetně názvu Cesta do hlubin noci) jedinečnou českou knihu, která je a zůstane historickou kometou naší literární paměti. Nový český překlad vznikal s odstupem 86 let od prvního vydání knihy a se znalostí toho, jak se Célinovo dílo dále vyvíjelo a co je pro ně příznačné. S tímto vědomím souvislostí převádí Anna Kareninová do češtiny tuto nejlidštější ze Célinových knih jako první úchvatný román, který v sobě už ale ty další zahrnuje. V tomto smyslu najdeme v novém překladu Cesty postupy pro příští Célinovo dílo typické a jedinečné. Jedním z nich je kázeň. A ta dovedla překladatelku i k jinému českému názvu: Cesta na konec noci. Ten odpovídá francouzskému originálu tak, jak na něm Louis Ferdinand Céline v korespondenci trval: po takové cestě doslova "na konec noci" sám v knize jde. Tehdejší převratnost Célinovy prózy tkvěla v hudbě jazyka, který vytvořil, v kompozici motivů a melodií vybraného vyjadřování, řeči městské periferie (nikoli venkova) a samozřejmě mluvy rozhněvaného intelektuála. Od Cesty na konec noci budou mít další Célinovy romány stále rozvolněnější stavbu a knihu od knihy budou čím dál víc připomínat sled nedořečených vět, emoci jednotlivých podobenství a epizod životaběhu, a ne "řádně" vedený příběh. O to mistrnější bude jejich styl, ta jeho hudba, "ma musique", jak říkal, v níž používá možností jazyka jako moderní hudební skladatel možností nástrojů. Cesta na konec noci stojí na začátku: je to onen převratný a "nesmírný demoliční podnik" (podle Richarda Weinera), který otevřel nové cesty pro dílo svého autora i pro světové písemnictví.

Druhý svazek Célinovy Féerie pro jindy je zdánlivě bez děje, jak se domnívali Célinovi kritici. Popisuje spojenecké bombardování Paříže v noci z 21. na 22. dubna 1944. Záhubu pozoruje Céline ze svého domu v Girardonově ulici na Montmartru (v knize jako Gaveneauova avenue). Při líčení klade důraz na to, že je kronikář, ba ještě méně, zde říká, že je zapisovatel: registruje události, jak je viděl v časovém sledu. Pozoruje vybuchování Paříže, podobně jako kdysi Plinius Starší pozoroval erupce Vesuvu a zánik Pompejí. Ne nadarmo ale, byť letmo, zmiňuje Céline i metodu fantaskopie: ta zmenšuje a zvětšuje promítaný obraz laterny magiky a umocňuje jeho působení. Céline vidí okolní hroucení jako nebe a zemi vzhůru nohama: není to jen představa zkázy, ale i konkrétní perspektiva pilotů letících nad městem. Výjevy, které se zdánlivě opakují, jsou vždy o něco posunuty a tím Céline vytváří fantaskopický děj. Každý z obyvatel domu, kteří se snaží přežít, má svůj drobný příběh, příběhy zde mají i detaily a věci (almara, kredenc, Célinův oblíbený stůl a jeho rukopisy). Kronikář-zapisovatel při tom rozehrává obrovskou orchestrální skladbu, jejímž dirigentem je Julek (Gen Paul, ze závěru prvního svazku) na plošině mlýna Moulin de la Galette naproti Célinovým oknům. A když vše opadne a noc utichá, nad slunným rozbřeskem se objeví mlčící tvář herce Norberta (Robert Le Vigan) ze slavné éry němého filmu. Tento druhý svazek, podle vžitých měřítek nedějový, má tak jedinou hlavní postavu: hudbu Célinova stylu, jeho orchestraci jazyka na mohutném plátně událostí. Féerie pro jindy II je hudbou citoslovcí, repetic a obměn. Slova tu jsou jako stehy v goblénu: slovo jedné barvy si musí barvu podržet ve všech nitích, obměna slova vyžaduje naopak i proměnu odstínu. Opakují a obměňují se věty, tratě slov, dráhy výbuchů: je to sopečné chrlení, rytmované ranami (výbuchy) citoslovcí a láva si razí cestu bez ohledu na vžité představy o správném psaní, literárním gradování či gramatické interpunkci. Rytmus, gradace, interpunkce jsou Célinovou rukou pevně podřízeny úkolu zapisovatele: především přesnost a vážnost v líčení toho, co vidí.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

V legendární Cestě do hlubin noci vnesl Céline do prózy slova, která v literatuře nikdo nepoužíval; ve Féerii pro jindy pracuje podobně novátorsky s rytmem a hudbou jazyka. Rozervanými segmenty vět a unikátním stylem jsou tyto prózy důkazem Célinova obrovského literárního génia. Líčí v nich svůj útěk po osvobození Paříže, pobyt v dánském exilu, uvěznění, obvinění z kolaborace, najdeme zde ovšem i reminiscence z pařížského Montmartru, kde Céline žil a měl své přátele. První svazek, Féerie pro jindy I, se otevírá atmosférou před Célinovým odchodem z Paříže a pokračuje Célinovým pobytem na individuální cele v oddělení odsouzených na smrt ve věznici v Kodani. Zde začíná Féerii psát v březnu 1946 a svěřuje se o tom v dopise své ženě: "Začal jsem bombardováním Paříže - z Gena Paula udělám dirigenta Bombardování - všechno řídí svou holí z podstavce Moulin de la Galette - čerchmant jak všechno křiví, nadouvá, vzdouvá, bortí se domy - Všechno se převrací - duch jeho obrazů se stává skutečností - Je to Sabath na Popolu - a pak jak hned zkraje přijde Milonová a všichni ty lidi, co za každou cenu chtějí, abych jim vepsal věnování do jejich knih, než budu zastřelen."