Zakynthos, Korčula, Sicílie, Francouzská Polynésie… Konečně začíná vysněná dovolená! Kdo by netoužil odletět do teplých krajů lenošit u moře, popíjet koktejly, sbírat mušle a nechat se ovívat přímořským vánkem ve stínu palem či pinií. Jedenáct známých českých autorek a autorů poslalo své hrdiny na mořské pláže užít si exotiky, klidu, společného rodinného odpočinku či vzpamatovat se z životních karambolů, ale ukazuje, že pohoda se může zvrtnout i v idylických kulisách. Rodinné štěstí se občas změní v nečekané drama, nejednomu pánovi se postaví do cesty sexy opálené tělo chtivé plavkyně, a než se nadějete, z dětí jsou samostatní dospělí a z výletníků trosečníci…

Kdo vám kdy v životě nejvíc chyběl? Milena jednoho dne potká svou ztracenou zakázanou lásku z dětství, čtyřicátnice Linda a Věra nacházejí na seznamce nového partnera, Líza i Ruda milují tajně své učitele, Ludvík i Mínka svou velkou celoživotní lásku… Všichni hrdinové povídek zažili nebo zažívají ty silné okamžiky, dokud vztah – jednou opětovaný, jindy platonický –, ještě trvá, ale oni už vědí, že se jednoho dne budou muset rozloučit. Třináct renomovaných autorek a autorů napsalo povídky o tom, jak bolestně nám může chybět ten, koho jsme velmi milovali, ale pak ho vlivem osudových okolností ztratili, ať to byl manžel, milenec, učitel či rodič, a s jakou intenzitou ho budeme postrádat, ať jsme s ním strávili jen pár večerů, anebo celý život.

Román v osmi příbězích o špatných rozhodnutích, nepochopení i naději Zuzana jede k moři, aby vymazala děsivý sen. Jitka se stydí za faldy na břiše a nechce se s nikým srovnávat. Hana při náhodné cestě autem nalezne svoji babičku. Pavel našel klid při práci v lese a už nechce nic pokazit. Iveta obléká mrtvé a skrývá vytetovaného hada. A Libor prostě jen fotografuje… Patří k sobě, jsou svým způsobem jedna rodina, přesto se míjejí. Povídkový románČekání na spoušťje kronikou takového míjení, prostírající se na ploše sedmdesáti let. Kniha v koncentrované podobě ohledává, jak zdánlivě ne důležitá rozhodnutí jedněch ovlivňují životy druhých a jak se nenápadná událost může dotknout někoho, o kom to vůbec ne tušíme.

Pod povrchem všedního dne. Tereza je rozvedená a život si zpestřuje milenci. Klára je ptáček ve zlaté kleci. Eva se obětovala dětem a rodině. Karla si chce pořádně užívat. Alice se snaží nebýt plačka jako její matka. Petra už toho má tak akorát a plánuje s životem seknout, ale Magdalena začne zase toužit. Jejich příběhy se v ničem nepodobají, přesto se tyto ženy v určitý moment potkávají a vstupují si do života, aniž by o tom věděly. Po experimentální prvotině Koho vypijou lišky přichází Lidmila Kábrtová se sbírkou volně provázaných povídek, které udivují svou průzračností. Životy hrdinek, o nichž Kábrtová píše, jsou sice neurovnané, ba poházené, přesně jako životy většiny z nás, ale z literárního hlediska je zde vše na svém místě. Podobně jako v povídkách kanadské spisovatelky Alice Munroové se zde se slovy zachází jako s průhlednými fóliemi, aby náhodou nezacláněla tomu podstatnému: okamžikům, kdy se pohnou tektonické desky někde pod povrchem všedního dne a nic už nikdy nebude takové, jaké to… — ale bylo to vlastně vůbec někdy takové?

Je padesát slov hodně, nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné? Malá El žije v Československu sedmdesátých let. Násilí mezi rodiči je nedílnou součástí jejího dětství, neudivuje ji, ale poznamená. Patologické jevy, jimiž je doma obklopena, v kombinaci se zvláštní výchovou ji uzavírají do nechtěné izolace, propadá se do soukromé beznaděje. Šance na jiný život, která se objeví s příchodem nového spolužáka, jenž se nebojí vzdorovat době a dokáže El pochopit, nemá trvat dlouho… Kniha Koho vypijou lišky čtenáře citlivě, a především svébytně vpravuje do nelehkého osudu jednoho děvčátka. Každá z kapitol má přesně padesát slov, je příběhem sama o sobě, někdy anekdotou, jindy pointovanou básní v próze, ale vždy přidává další kamínek do mozaiky celé knihy. Každá kapitola je trochu jako fraktál, v detailu vyniká celek. Debutantka Lidmila Kábrtová přichází s originální literární hrou, díky níž zase jednou záleží na každém slově.