Kniha pojednává o aktuální situaci a živobytí etnika Váchánců v severovýchodní části Islámského emirátu Afghánistán. Autor, který tento region opakovaně navštěvuje, čtenáři představuje specifičnosti tohoto horského regionu, hospodaření v extrémních podmínkách, tradiční řemesla, náboženství, zvyky a rituály, ale nechybí ani popis situace v zemi, kde vládne obávaný Tálibán.

Série: Krkonošští rodáci vzpomínají

Páté pokračování Krkonošských rodáků opět nabízí pestrou mozaiku životních příběhů pamětníků a pamětnic z Krkonoš či blízkého Podkrkonoší. Ke svému rodišti má většina lidí dlouhodobou vazbu, která se s přibývajícími roky zpravidla zintenzivňuje a vytváří velmi hluboký vztah k domovu. Ačkoliv v průběhu dějin dochází ke dramatickým událostem, které přinášejí často ještě dramatičtější změny, pomyslné kořeny v půdě se s jistou nadsázkou zpravidla jeví jako věčné. Má na tom větší podíl příroda, nebo lidé? N ebývá výjimkou, když v pokročilejším věku lidé sepisují své paměti. Zpravidla proto, aby uchovali rodinnou paměť pro své potomky. Libor Dušek se již mnoho let seznamuje s těmito pozoruhodnými lidmi, jejichž životní osudy vám znovu nabízí. První třetina knihy je věnována ústním i písemným vzpomínkám Bohuslava Janouška ze Stromkovic, malé vesničky západních Krkonoš. Jeho podrobné popisování každodenních strastí a slastí krkonošských horáků výtečně zachycuje proměnlivou atmosféru života ve 20.-50. letech 20. století, kterou už dávno odvál čas. Alfred Tippelt zažil poslední fázi skutečného budního hospodářství. Do roku 1944 žil v rodné chalupě na Světlé hoře, pak musel narukovat do wehrmachtu a domů už se natrvalo nevrátil. Marie Lustyková, rozená Finková z Podhůří se narodila do smíšeného česko-německého manželství, a tak ona i její rodina zakusila příkoří z mnoha stran.

Série: Krkonošští rodáci vzpomínají

Čtvrté pokračování knih Krkonošští rodáci vzpomínají opět nabízí pestrou mozaiku životních příběhů pamětníků a pamětnic z Krkonoš či blízkého Podkrkonoší. Nebývá výjimkou, když v pokročilejším věku lidé sepisují své paměti. Zpravidla proto, aby uchovali rodinnou paměť pro své potomky. Libor Dušek se již dvanáct let seznamuje s těmito pozoruhodnými lidmi, jejichž životní osudy vám nyní předkládá. Vesnice Nedaříž se nachází v Podkrkonoší a do roku 1945 byla v jistém smyslu ukázkovým příkladem smíšené česko-německé pohraniční obce. Když přišel v roce 1938 zábor hranic, bylo Editě Lejdarové necelých pět let, ale tato událost odstartovala řetězení dalších souvislostí, které zásadně ovlivnily její život a život celé její rodiny. Tatínek sice pocházel z českého prostředí, ale byl nucen narukovat do řad wehrmachtu a záhy se dostal do sovětského zajetí. Z toho se domů vrátil až v roce 1949 a zjistil, že jeho nejbližší rodinní příslušníci byli vysídleni do východního Německa. Helmut Hofer zřejmě v uplynulých letech neunikl pozornosti milovníků Krkonoš. Skromný chlapík, tělem, duší i přístupem k životu, archetyp horala, je známý především jako poslední nosič na Sněžku. Paní Miluše Hartigová, provdaná Holubcová, vyrůstala v české části Krkonoš, ve skromné chaloupce ve vsi Roudnice a školu navštěvovala v nedalekých malebných Křížlicích. V době záboru pohraničí na podzim 1938 jí bylo jedenáct let. Už poměrně zřetelně vnímala, že není v pořádku, když se její domov ze dne na den stal součástí agresivní a rozpínavé německé říše.

Čeští horolezci pod Huascaránem. Je tomu právě půl století, co nepředvídatelná přírodní katastrofa předčasně utnula snahy československé expedice Peru 1970. Nekompromisně destruktivní lavina ledu a kamení způsobená rozsáhlým zemětřesením v pohoří jihoamerických Bílých Kordiller pohřbila v základním táboře pod Huascaránem snahy a cíle všech jejích čtrnácti členů. Většina z nich horolezecky vyrostla mezi pískovcovými věžemi Skaláku a pro mnohé z nich to byl jejich první kontakt s velehorami. Mene tekel přišlo už dva týdny předtím, když tragicky zahynul jeden ze členů expedice. Ničivý otřes půdy v horách si vyžádal v řádu minut životy úhrnem sedmdesáti tisíc kečuánských indiánů. Srdce Bílých Kordiller však tepe dál. Na přetrženou nit navázali po letech profesionální horolezci i alpinisté srdcaři. Kniha nabízí společně s reprintem souboru fotografií Viléma Heckela Poslední hora dialog vteřiny a věčnosti, příběhy generací, které spojuje přátelství, odvaha i tragédie, ale především síla a nezlomnost lidského ducha a vítězství myšlenky, která své první řádky začala psát v dalekém Peru před více než padesáti lety…

Popis není dostupný

Série: Krkonošští rodáci vzpomínají

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Páté pokračování Krkonošských rodáků opět nabízí pestrou mozaiku životních příběhů pamětníků a pamětnic z Krkonoš či blízkého Podkrkonoší. Ke svému rodišti má většina lidí dlouhodobou vazbu, která se s přibývajícími roky zpravidla zintenzivňuje a vytváří velmi hluboký vztah k domovu. Ačkoliv v průběhu dějin dochází ke dramatickým událostem, které přinášejí často ještě dramatičtější změny, pomyslné kořeny v půdě se s jistou nadsázkou zpravidla jeví jako věčné. Má na tom větší podíl příroda, nebo lidé? N ebývá výjimkou, když v pokročilejším věku lidé sepisují své paměti. Zpravidla proto, aby uchovali rodinnou paměť pro své potomky. Libor Dušek se již mnoho let seznamuje s těmito pozoruhodnými lidmi, jejichž životní osudy vám znovu nabízí. První třetina knihy je věnována ústním i písemným vzpomínkám Bohuslava Janouška ze Stromkovic, malé vesničky západních Krkonoš. Jeho podrobné popisování každodenních strastí a slastí krkonošských horáků výtečně zachycuje proměnlivou atmosféru života ve 20.-50. letech 20. století, kterou už dávno odvál čas. Alfred Tippelt zažil poslední fázi skutečného budního hospodářství. Do roku 1944 žil v rodné chalupě na Světlé hoře, pak musel narukovat do wehrmachtu a domů už se natrvalo nevrátil. Marie Lustyková, rozená Finková z Podhůří se narodila do smíšeného česko-německého manželství, a tak ona i její rodina zakusila příkoří z mnoha stran.

Čtvrté pokračování knih Krkonošští rodáci vzpomínají opět nabízí pestrou mozaiku životních příběhů pamětníků a pamětnic z Krkonoš či blízkého Podkrkonoší. Nebývá výjimkou, když v pokročilejším věku lidé sepisují své paměti. Zpravidla proto, aby uchovali rodinnou paměť pro své potomky. Libor Dušek se již dvanáct let seznamuje s těmito pozoruhodnými lidmi, jejichž životní osudy vám nyní předkládá. Vesnice Nedaříž se nachází v Podkrkonoší a do roku 1945 byla v jistém smyslu ukázkovým příkladem smíšené česko-německé pohraniční obce. Když přišel v roce 1938 zábor hranic, bylo Editě Lejdarové necelých pět let, ale tato událost odstartovala řetězení dalších souvislostí, které zásadně ovlivnily její život a život celé její rodiny. Tatínek sice pocházel z českého prostředí, ale byl nucen narukovat do řad wehrmachtu a záhy se dostal do sovětského zajetí. Z toho se domů vrátil až v roce 1949 a zjistil, že jeho nejbližší rodinní příslušníci byli vysídleni do východního Německa. Helmut Hofer zřejmě v uplynulých letech neunikl pozornosti milovníků Krkonoš. Skromný chlapík, tělem, duší i přístupem k životu, archetyp horala, je známý především jako poslední nosič na Sněžku. Paní Miluše Hartigová, provdaná Holubcová, vyrůstala v české části Krkonoš, ve skromné chaloupce ve vsi Roudnice a školu navštěvovala v nedalekých malebných Křížlicích. V době záboru pohraničí na podzim 1938 jí bylo jedenáct let. Už poměrně zřetelně vnímala, že není v pořádku, když se její domov ze dne na den stal součástí agresivní a rozpínavé německé říše.