Když prozaický cyklus Květy Legátové Želary vyšel roku 2001 v nakladatelství Paseka poprvé, málokdo tušil, že se dílo neznámé autorky stane literární senzací. Realistické a nesentimentální líčení leckdy krutých osudů lidí z fiktivní beskydské vesnice od té doby zaujalo desetitisíce českých čtenářů a kniha, rok po vydání vyznamenaná Státní cenou za literaturu, byla již přeložena do pěti jazyků. Její titul nese i úspěšný film Ondřeje Trojana z roku 2003, natočený podle novely Jozova Hanule, jež sérii želarských příběhů uzavírá. Ucelený a vnitřně nápaditě propojený soubor osmi baladických a současně naturalistických próz, zasazených do období mezi světovými válkami, představuje veskrze moderní dílo, jež svou jedinečnou poetikou i tématem touhy po svobodě a hledání vyššího smyslu lidského konání bezpochyby osloví ještě řadu čtenářských generací. Květa Legátová, vl. jm. Věra Hofmanová (1919), vystudovala na brněnské univerzitě češtinu, němčinu, fyziku a matematiku. Dlouhá léta působila jako učitelka na různých valašských a slováckých školách, přičemž jako politicky nespolehlivá byla často překládána z jedné školy na jinou. Ze slováckých Kopanic také čerpá náměty příběhů povídkové sbírky Želary (Paseka 2001) a novely Jozova Hanule (Paseka 2002). Pod pseudonymem Věra Podhorná napsala též řadu rozhlasových her. Nejméně čtrnáct z těchto „dialogů“ bylo realizováno, dva jako televizní adaptace, knižně vyšly ve svazcích Pro každého nebe (2003), Posedlá a jiné hry (Paseka 2004) a Mimo tento čas (2008). Další drobnější prózy shrnují knihy Nic není tak prosté (2006) a Mušle a jiné odposlechy (2007). Za knihu Želary byla autorce udělena v roce 2002 Státní cena za literaturu.

Další kniha významné současné české autorky (např. Želary, Jozova Hanule) obsahuje devět „dialogů“, které Květa Legátová napsala pro rozhlas. Zahrnuje nejstarší autorčiny texty Olga Jeglovičová a Splněná přání, ale i znamenité rozhlasové detektivní povídky Červená náušnice nebo Klíček. Kniha navazuje na edice autorčiných rozhlasových her Pro každého nebe (Labyrint, 2003) a Posedlá a jiné hry (Paseka, 2004).

Mušle a jiné odposlechy je sbírkou drobných apokryfických příběhů Květy Legátové, jejichž hrdiny jsou třeba Hloupý Honza, Popelka, drak, ďábel Hadiboj, divoká Káča, či ježibaba. Všechny povídky spojuje přesvědčení, že věci bývají jiné, než by se zdálo na první pohled. Úsměvná knížka, která čtenáři připomene Čapkovy apokryfy, znovu představuje oblíbenou autorku jako mistra českého jazyka i dialogu a čtenáře potěší laskavým a nevšedním pohledem do lidské psychologie.

Květa Legátová si získala čtenáře zejména jako autorka baladických a současně naturalistických příběhů sebraných v povídkové knize Želary (2001), za niž jí byla v roce 2002 udělena Státní cena, a novely Jozova Hanule (2002), jež původně vznikla jako filmový scénář, podle něhož byl natočen film Želary (2003). Dílo Květy Legátové je ovšem mnohem rozsáhlejší a zahrnuje několik desítek dramatických textů, ironické skeče i pohádky. A patří do něj i čtyři příběhy sebrané v této knize, které stojí na samé hranici detektivního žánru. Mají společného hrdinu, mladého rozpačitého vyšetřovatele poručíka Ryšku, který se postupně dobírá přesvědčení, že NIC NENÍ TAK PROSTÉ, jak se zpočátku zdá, a že pravda se skrývá mnohem hlouběji, než zpravidla naznačuje povrchní pohled. Čtenář se pak při jejich četbě může znovu přesvědčit o autorčině mimořádném citu pro psychologii dialogu a o jejím smyslu pro zvláštní dramatické, někdy i absurdní situace, jež mezi lidmi vznikají.

Je to téměř neuvěřitelný příběh. Autorka objevená až ve svých více než osmdesáti letech se takřka přes noc stává jednou z nejúspěšnějších a nejpřekládanějších českých spisovatelek. Za povídkový soubor Želary získává Státní cenu za literaturu a podle novely Jozova Hanule je natočen veleúspěšný film, který je nominován na Oskara. Kdo však je Květa Legátová (vlastním jménem Věra Hofmanová)? Jaké byly její osudy předtím, než se stala slavnou? Co dnes prožívá a o čem přemýšlí? Více než rok chodívala o několik generací mladší novinářka Dora Kaprálová na kus řeči ke Květě Legátové a nahrály spolu desítky hodin poutavého vyprávění o autorčině dětství, válce, učitelských štacích na Valašsku, literatuře a také zvířatech, která ji provázejí celým životem. Během té doby se staly přítelkyněmi a Dora Kaprálová tak mohla poznat skutečnou Věru Hofmanovou: „Tahle spisovatelka, dramatička, učitelka, ochránkyně zvířat je jako skála, jako Lucka Vojničková ze Želar, jako Květa Legátová, jako žena, která je někdy třeskutě vtipná, aby nebyla vzteklá. Která občas mentoruje, protože svět musí mít pevný řád. Která je silná jednoduše proto, aby nepropadala slabosti. Aby se svět nerozsypal jako to zrní, co jako malá tak ráda sypala svým milovaným slepicím v rodném Podolí.“

Osm dialogů, jak své dramatické texty nazývá Květa Legátová, zařazených do svazku Posedlá a jiné hry vznikalo v dlouhém rozmezí zhruba čtyřiceti let počínajícím druhou světovou válkou. Jejich časové zařazení je obtížné, neboť nejsou datovány, doba jejich inscenace je často desetiletí vzdálena od jejich napsání a autorka sama si nikdy nevedla žádný archiv. Přesto však vytvářejí jednotný celek spojený moderní poetikou, situacemi s absurdními rysy a autorčiným kritickým dialogem s dogmatickým myšlením.

Osm dialogů, jak je autorka sama nazývá, vznikalo v průběhu celé druhé poloviny dvacátého století. Dialogy představují autorku jao vášnivou diskutérku, která má na věci jasný názor: Svým nosem se dotýkáme zracdla, v němž se odráží naše lidské slabosti, pochybnosti, touhy a pokrytectví. Předmluva Ludvík Kundera, fotografie na obálce Miro Švolík.

Příběh Jozovy Hanule uzavírá želarský cyklus spisovatelky Květy Legátové, která v roce 2001 vpadla na českou literární scénu jako meteor. Postavami této novely, situované do let druhé světové války, jsou opět vesničtí obyvatelé, které čtenáři znají z předchozí povídkové sbírky Želary. V centru vyprávění je však tentokrát osud mladé lékařky, ukrývající se v zapadlé horské vesnici před nacistickým pronásledováním, jež zde v prostředí zcela odlišném od intelektuálního klimatu velkoměsta nachází hluboký milostný vztah k prostému vesnickému muži. Na motivy novely Jozova Hanule natočil režisér Ondřej Trojan podle scénáře Petra Jarchovského film Želary (2003) a kniha již byla přeložena do deseti jazyků. Květa Legátová, vl. jm. Věra Hofmanová (1919), vystudovala na brněnské univerzitě češtinu, němčinu, fyziku a matematiku. Dlouhá léta působila jako učitelka na různých valašských a slováckých školách, přičemž jako politicky nespolehlivá byla často překládána z jedné školy na jinou. Ze slováckých Kopanic také čerpá náměty příběhů povídkové sbírky Želary (Paseka 2001) a novely Jozova Hanule (Paseka 2002). Pod pseudonymem Věra Podhorná napsala též řadu rozhlasových her. Nejméně čtrnáct z těchto „dialogů“ bylo realizováno, dva jako televizní adaptace, knižně vyšly ve svazcích Pro každého nebe (2003), Posedlá a jiné hry (Paseka 2004) a Mimo tento čas (2008). Další drobnější prózy shrnují knihy Nic není tak prosté (2006) a Mušle a jiné odposlechy (2007). Za knihu Želary byla autorce udělena v roce 2002 Státní cena za literaturu.