Ambiciózní novinářku Ninu žijící dosud ve velkoměstě nečekaně zasáhne tragická událost. Velmi miluje svého muže Gabriela, prožité trauma však poznamenává i jejich vztah, a tak se rozhodne, že se vrátí... Nejen do svého rodného města na okraj republiky, ale také do vzpomínek. Na pozadí neutěšeného stavu periferie dokládá stav své rozervané duše. Domnívá se, že může žít dál jedině tak, že se odtrhne od svého dosavadního způsobu života, a pro nový začátek si vybírá dávno opuštěnou vilu po německých obyvatelích v lesích. Pere se s jejím nepohodlím i se svými démony, často se pohybuje na hranici bdění a snění.Příběh kombinuje dva paralelní světy, které se propojují v motivu nebes jako místa, kam odcházejí duše zemřelých. Čtenář si postupně skládá jednotlivé střípky dohromady a klade si otázku: Co je sen a co je realita?

Série: Bílý pramen

1970. Eliška Mazochová opouští s manželem a dvouletou dcerkou Volary. Odcházejí na periferii republiky do Aše, kde se chtějí skrýt před dlouhými prsty totalitního režimu. Eliška vyrůstá za totality a pere se s mnohostí rolí, jež má zastávat. Selhává ve své mysli jako přítelkyně, matka i manželka. Pocit ponížení je v ní zaset velmi hluboko, a teprve když cítí smrt na jazyku, chce napravit chyby, jichž se dopustila. Otázkou je, zda je to vůbec ještě možné… Setkáváme se s postavami, které jsou obrazem města Aše a metaforicky představují jeho soukolí. Nakonec město vždy tvoří lidé. Žije Aš, nebo už je mrtvá? Až ke křížku je novela navazující na předchozí Bílý pramen: vyprávění z Aše a její minulosti. Autorka tentokrát nahlíží léta sedmdesátá prizmatem žen z vlastní rodiny. "O síle a křehkosti žen. O životě v pohraničí. O stárnutí. O křivdách, lásce a přátelství. Příběh Elišky Mazochové ve vás zůstane ještě dlouho po přečtení a vyzve vás k zamyšlení. Doporučuju." - Jana Poncarová

Série: Bílý pramen

Genius loci Aše. Život několika německých rodin od první republiky až do traumatizujícího odsunu. Znepokojivé svědectví o době a lidech, na které bychom nejraději zapomněli. Aš. Město na samém západě republiky, kdysi blyštivý drahokam Sudet, kde kvetl textilní průmysl a obchod. Bývalo plné krámků, restaurací a kaváren. Příběh doby, kdy se vše začalo tříštit, začíná v roce 1915 a končí odsunem. Politické pozadí však v této knize nehraje hlavní roli. Hlavní hrdinkou je Hedvika. Dívka, která se odmalička potýká s jistým pocitem nedostatečnosti, s puzením, jež ji některé věci nutí dělat, v jiném jí naopak zabraňuje. Vehementně se snaží od Wernersreuthu, dnešního Vernéřova, odpoutat, ačkoli je s ním z různých důvodů trvale svázána. Prožívání Hedviky je odtržené i přitahované, lhostejné i zaujaté, vzpurné i pokorné. Hedvika se potýká s pocity odcizení i lásky, takové, jakou ji známe z milostných románů, ale podávané bez příkras. Kniha Bílý Pramen je holdem městu Aši, po kterém dnes neštěkne ani pes. Pořád zde nacházíme pozůstatky minulosti. Rozpadlé zdi domů, sklepy, studny. Je to krajina tajemná, kde si daň za historický vývoj vybrala příroda. Přesto ho ve své fantazii autorka vidí jako město bohaté a krásné, s obrovským potenciálem. Proto o něm píše, proto zde žije.

1970. Eliška Mazochová opouští s manželem a dvouletou dcerkou Volary. Odcházejí na periferii republiky do Aše, kde se chtějí skrýt před dlouhými prsty totalitního režimu. Eliška vyrůstá za totality a pere se s mnohostí rolí, jež má zastávat. Selhává ve své mysli jako přítelkyně, matka i manželka. Pocit ponížení je v ní zaset velmi hluboko, a teprve když cítí smrt na jazyku, chce napravit chyby, jichž se dopustila. Otázkou je, zda je to vůbec ještě možné… Setkáváme se s postavami, které jsou obrazem města Aše a metaforicky představují jeho soukolí. Nakonec město vždy tvoří lidé. Žije Aš, nebo už je mrtvá? Až ke křížku je novela navazující na předchozí Bílý pramen: vyprávění z Aše a její minulosti. Autorka tentokrát nahlíží léta sedmdesátá prizmatem žen z vlastní rodiny. "O síle a křehkosti žen. O životě v pohraničí. O stárnutí. O křivdách, lásce a přátelství. Příběh Elišky Mazochové ve vás zůstane ještě dlouho po přečtení a vyzve vás k zamyšlení. Doporučuju." - Jana Poncarová

Genius loci Aše. Život několika německých rodin od první republiky až do traumatizujícího odsunu. Znepokojivé svědectví o době a lidech, na které bychom nejraději zapomněli. Aš. Město na samém západě republiky, kdysi blyštivý drahokam Sudet, kde kvetl textilní průmysl a obchod. Bývalo plné krámků, restaurací a kaváren. Příběh doby, kdy se vše začalo tříštit, začíná v roce 1915 a končí odsunem. Politické pozadí však v této knize nehraje hlavní roli. Hlavní hrdinkou je Hedvika. Dívka, která se odmalička potýká s jistým pocitem nedostatečnosti, s puzením, jež ji některé věci nutí dělat, v jiném jí naopak zabraňuje. Vehementně se snaží od Wernersreuthu, dnešního Vernéřova, odpoutat, ačkoli je s ním z různých důvodů trvale svázána. Prožívání Hedviky je odtržené i přitahované, lhostejné i zaujaté, vzpurné i pokorné. Hedvika se potýká s pocity odcizení i lásky, takové, jakou ji známe z milostných románů, ale podávané bez příkras. Kniha Bílý Pramen je holdem městu Aši, po kterém dnes neštěkne ani pes. Pořád zde nacházíme pozůstatky minulosti. Rozpadlé zdi domů, sklepy, studny. Je to krajina tajemná, kde si daň za historický vývoj vybrala příroda. Přesto ho ve své fantazii autorka vidí jako město bohaté a krásné, s obrovským potenciálem. Proto o něm píše, proto zde žije.