„Tibetská kniha mrtvých“ (Bardo Thodol) je považována za jednu z nejdůležitějších knih moudrosti lidstva. Její metaforický jazyk je pro ne-buddhisty těžko srozumitelný a proto bylo zájmem autora citlivě a pečlivě převést hlavní obsah do moderního jazyka a zároveň zachovat poetiku a sílu originálu. Vznikla tak delší báseň v próze, která popisuje různé fáze umírání až daleko za poslední dech. Zkušenosti psychologa, vlastní meditační praxe a zážitky blízké smrti mu pomohly vybrat univerzální duchovní pravdy z buddhistického textu a převést je do současných obrazů. Po vzoru originálu ji lze umírajícímu předčítat nahlas a tak podpořit v odchodu. Praktické pokyny pomáhají vytvořit vhodnou atmosféru a správně načasovat čtení. Je ale možné ji využít i k osobní meditaci o smrti, pomíjivosti a ke zkoumání vlastního vědomí. Rozsáhlá esej Kena Wilbera pojednává o místě „Tibetské knihy mrtvých“ v moderní psychologii a spiritualitě a vztahuje téma smrti k jeho integrálnímu modelu vědomí. Obsah doplňují doporučení pro hudbu a užitečné odkazy. „Kniha je stručným a praktickým průvodcem umíráním. Neměla by se číst jednorázově. Je to i pracovní sešit pro přípravu na okamžik umírání.
