Kniha je plná zdravého pohybu, pohybových činností a aktivit, které jsou určené nejen pro volné chvíle dětí strávené s rodiči, ale také pro ty, kteří se věnují dětem, pracují s nimi, vychovávají je, vedou k pohybu. 10–20 minut cvičení denně může pro vývoj dětí znamenat velmi mnoho. V knize najdete psychomotorická cvičení určená pro práci ve skupině i s jednotlivcem s dětmi ve věku již od 3 let. Cvičení hravou formou rozvíjí pohybovou, sociální, psychickou, emocionální stránku a zároveň využívají pohybu jako výchovného prostředku. Cvičení je možné dětem nabídnout přímo ve školkách, školách v rámci klasické tělesné výchovy, zdravotní tělesné výchovy, pohybového kroužku, v družině, v zájmovém klubu, v oddíle, na táboře, přímo v rodině nebo v rámci výuky jiných vyučovacích předmětů, kdykoli je vhodná chvíle.

Kniha obsahuje dva dosud nezveřejněné dokumenty z minulosti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy: tzv. Analýzu fakulty z roku 1971 a Rehabilitační zprávu z roku 1992, jež specificky reflektují i (des)interpretují minulost. Sedmisetstránkovou Analýzu napsalo v letech 1970–1971 na popud nejvyšších orgánů KSČ několik fakultních straníků s cílem vytvořit „normalizační“ interpretaci tzv. krizového vývoje na fakultě a následné „konsolidace“. Rehabilitační zpráva podává výklad téhož období z hlediska roku 1991, ale v té době nemohla být publikována. Oba dokumenty uvozují důkladné studie a doplňují vysvětlující komentáře a téměř dvě stě životopisných medailonků.

Publikace představuje přední humanitní fakultu socialistického Československa - Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, sídlící na pražském náměstí Krasnoarmějců - v době "normalizačního" dvacetiletí. Nepřináší jen popis organizačních a politických struktur jedné konkrétní instituce, ale soustředí se především na jednání akademiků a studentů v tehdejších podmínkách a na jejich dilemata. Situaci na fakultě před rokem 1989 se snaží podat tak, aby nezanikla její spletitost a složitost. Zejména učitelé fakulty se potýkali s různými závazky, které si mnohdy konkurovaly: vedle politické loajality k režimu stála loajalita k oboru, vědě, katedře, kolegům a rovněž ke studentům, kterým chtěli předávat své znalosti. To přináší řadu otázek. Na jaké kompromisy musel humanitní intelektuál po roce 1968 přistoupit, aby mohl učit na vysoké škole? Jak porozumět tomu, že většina tehdejších učitelů vzpomíná na svou katedru jako na "ostrůvek pozitivní deviace", ačkoli šlo o instituci plně loajální k normalizační KSČ? V jaké míře a jakými cestami se navzdory ideologizaci a politickým tlakům dařilo udržovat kvalitní úroveň humanitního vzdělání? Proč téměř všichni učitelé FF UK odsoudili Chartu 77? Co konkrétně pro vysokoškolského učitele znamenala spolupráce se Státní bezpečností? Kniha je završením výzkumu, který skupina mladých badatelů zahájila v roce 2007.