Popis není dostupný

Kniha přináší příspěvky k 38. ročníku plzeňského mezioborového sympozia, věnovaného tématu času v životě člověka a společnosti „dlouhého“ 19. století. Autoři jednotlivých studií věnují pozornost jak prožívání a vnímání času z pohledu různých společenských vrstev – aristokracie i neprivilegovaného obyvatelstva venkova a měst –, tak i různým významům či hodnotám přisuzovaným času minulému, přítomnému i budoucímu. Čas a jeho sledování zejména v pracovní sféře jsou zde nahlíženy jako účinné prostředky disciplinace, uměnovědné příspěvky však představují i rozmanité projevy snahy člověka 19. století vymanit se z diktátu přesně odměřovaného času.

Kniha obsahuje příspěvky z 36. ročníku plzeňského sympozia, v jehož rámci pokračovala debata o civilizačních kolapsech a regeneračních procesech. Více než tři desítky vědců zde z různých perspektiv nahlížejí na události, jež v 19. století vyvolávaly vzrušení a neklid v obyvatelstvu českých zemí - od povodní a požárů přes dopravní neštěstí až po státní bankrot. Autoři v jednotlivých kapitolách pozorují, jak na takové události reagovali spisovatelé, jak je zobrazovali výtvarní umělci, a také uvažují o strategiích zvládání následků katastrofického dění, které se uplatňují nezřídka i v dnešním světě (například životní pojištění nebo předpisy požární ochrany).

Monografie zkoumá vztah mezi technologií psaní, genezí textu a poetikou literárního díla. V centru zájmu se ocitá konkurence manuálního a strojového psaní jako dvou základních technologických postupů, jež vstupovaly do významotvorného kontaktu od osmdesátých let 19. století až do konce osmdesátých let století následujícího, kdy psací stroj nahradila elektronická média. Odhaluje, že nejprve byl psací stroj vnímán jako kompenzační pomůcka pro hendikepované. Už na přelomu 19. a 20. století si však tento vynález našel své propagátory mezi novináři a prozaiky. Stíral však jakoukoli individualitu rukopisu a odpovědí byly autorské knihy jako komplexní artefakty. Psaní na stroji bylo považováno za typicky ženské povolání - ovšem byly opravdu české spisovatelky písařkami?

Příspěvky ze 33. ročníku plzeňského sympozia, při němž se badatelé sešli nad problémy spjatými s 19. stoletím. Historici, filozofové, sociologové, literární vědci, kunsthistorici, etnologové i muzikologové se nad materiálem od pozdního osvícenství do počátků moderny zamýšleli nad aspekty mystifikačního chování, od vytváření historických fikcí pro potřeby rozvíjejícího se národního hnutí přes různě motivované pseudonymní veřejné vystupování po traktování cizího jakožto součásti českých národních tradic. Za jakých podmínek se mystifikace, kterou v běžném životě považujeme nejčastěji za podvod či klam, stává hrou nebo možností poznání nového a kdy etické pojímání mystifikace přechází do oblasti estetické či gnozeologické?

Popis není dostupný

Antologie v jednom svazku zpřístupňuje základní texty, jež napomohly formovat české humanitní vědy. Jako nejdůležitější se jevilo zajistit humanitním vědám institucionální podmínky, otázky teoretické a metodologické nebyly na prvním místě, byť v některých textech byly alespoň implicitně přítomny. První oddíl antologie nabízí všechny texty diskuse Jak zvelebovati naši literaturu naukovou?, jež v osmdesátých letech proběhla v Athenaeu. Polemika byla vedena v teoretické rovině, její podněty se prosazovaly postupně (vydávání všeobecné encyklopedie, založení akademie věd, vznik naučných edic atd.). Současně změnila společenský diskurz - otevřela prostor pro diskusi. O rok později na ni navázaly články zpochybňující pravost Rukopisu královédvorského a zelenohorského, odkazují k ní i metodologické a programové stati jednotlivých vědeckých disciplín. V dalších oddílech antologie alespoň ve dvou sondách nabízí texty, které napomohly formovat historické vědy a literární historii a organizovat bádání v těchto oborech. Celé čtvrtstoletí polemik charakterizuje úsilí oprostit humanitní vědy od společenských a politických utilitarizací, emancipovat je a rozvíjet v kontaktu se soudobými evropskými trendy.

Ústav pro českou literaturu AV ČR představuje od svého založení v roce 1947 ojedinělé vědecké centrum, které se zaměřuje na teorii a dějiny české literatury od nejstaršího období až po současnost. Současně plní funkci informačního a konzultačního střediska v oblasti literárněvědných informací. Kniha, která je věnovaná tomuto pracovišti, nepředstavuje jeho syntetické dějiny, je spíše sledem náhledů do činnosti jednotlivých útvarů, které Ústav spoluutvářely. Ústav pro českou literaturu se vždy podílel na významných a pozitivních výsledcích české literární vědy, nicméně ani existenci ÚČL nelze oddělit od velmi rozporuplného společenského kontextu, který ji formoval. Historie ÚČL je proto i kronikou proměňujících se vztahů mezi idejemi a iluzemi, totalitní politickou mocí a pragmatikou všedního dne, touhou po svobodném vědeckém bádání a rozmanitými představami o tom, co je smyslem a úkolem literární vědy. Kniha je rozdělena do dvanácti kapitol, ve kterých autoři nastiňují základní badatelské okruhy ÚČL, hlavní kolektivní projekty, mapují práci jednotlivých útvarů, představují nejvýznamnější osobnosti a klíčové momenty z dějin ÚČL. Při jejich zpracování se autoři opírali jak o řadu archivních dokumentů, tak o bohaté vzpomínky pamětníků.