Historie někdy postupuje pozpátku. I v sexu. Sexuální revoluci si běžně spojujeme s šedesátými lety, feministickými a občanskými hnutími - a Západem. V oblasti sexu však bylo jednou z nejprogresivnějších zemí po druhé světové válce komunistické Československo. K legalizaci potratů či dekriminalizaci homosexuality tu ovšem došlo nikoli občanským tlakem, ale za dohledu sexuologů, psychologů a demografů, kteří chtěli pod odborným vedením utvořit rovnostářskou společnost. Tento společenský projekt skončil s nástupem normalizace, a dosažený pokrok ohledně genderových pořádků či pojetí sexuality dokonce začal couvat: ženy měly být v pozdním československém socialismu především pečujícími matkami a starostlivými manželkami, sex měl fungovat hlavně jako koření usedlého manželského života.  Politika touhy vypráví fascinující dějiny utváření sexuality, rodiny nebo orgasmu v nečekané perspektivě socialistického řízení shora. Historii, která pokračuje v českých tělech, kultuře i politice.

Kniha přináší sociologickou analýzu antipornografického feministického diskursu. Tato analýza se zaměřuje jednak na pojetí genderu a sexuality, jednak na chápání performativity v kontextu symbolické moci řečových aktů. Autorka kriticky analyzuje koncept genderu a jeho propojení se sexualitou tak, jak je (explicitně i implicitně) přináší antipornografický feminismus. Věnuje se také současnému antipornografickému diskursu v České republice. Analyzuje proto práce z oborů sexuologie a kriminologie na téma pornografie. Současnému českému diskursu o pornografii totiž dominují tyto obory, nikoli feministický diskurs, nicméně oba překvapivě s antipornografickým feminismem rezonují. V poslední části knihy autorka kriticky analyzuje uvažování o pornografii jako o performativním projevu, tedy konající řeči, a posuzuje jednotlivé výhody i jednotlivá omezení tohoto přístupu.

Popis není dostupný