Jakými cestami se pravoslavná teologie ve 20. století dostávala na Západ? Jak byla spojená s domovskými církvemi, které prožívaly otřesy, v nichž mizel starý život a zřídka se objevoval nový? Které poklady tradice patřily k nezbytné výbavě lidí, jejichž minulost v sobě nesla tak velkou tíhu, že bylo nutné učit se nahlížet budoucnost s nadějí? Těmito otázkami se zabývá tato kniha vedoucí čtenáře od dědictví Byzance přes misie k slovanským národům, Mongolský chanát a Osmanský sultanát až do moderní doby. Stopuje, jak se pravoslavný duchovní, církevní, kulturní i intelektuální život dostával na Západ díky prvním moderním misiím, ale pak zejména kvůli nucené emigraci statisíců věřících, kteří v novém prostředí hledali, jak uchopit a předat dědictví víry a naděje, které si s sebou přinesli, a jak se otevřít novým možnostem, jež touto vírou a nadějí nahlíželi.

Kniha představuje, analyzuje a kriticky hodnotí pojetí symbolu u současného francouzského teologa Louise-Marie Chauveta, který významným způsobem ovlivnil západní, zejména katolickou teologii svátostí, ale v českém prostředí je téměř neznámý. Chauvetova rehabilitace symbolického vidění skutečnosti s sebou přináší možnost vypovídat o Boží přítomnosti neideologickým způsobem a navrací zpět do teologie pozitivní hodnocení těla a tělesnosti.<br Autorka mapuje zdroje Chauvetova pojetí symbolu (Heidegger, Lacan, kritika tomistické sakramentální teologie), seznamuje s jeho základními rysy (ve vztahu k tématu bytí, řeči a tělesnosti) a nakonec ho také kriticky hodnotí, mj. v kontextu prací soudobých francouzských filozofek.