V poslední dekádě plodný spisovatel Karel Kubeška vydává již svou čtvrtou knihu. Ta aktuální, Pozůstalost (2026) možná volně navazuje na předcházející poetický titul Menuet podpatků daleko odsud (2024), ale výrazně se odlišuje od dvou prvních, jež jsou ze sportovního prostředí. Vyprávění příběhů, mozaika drobných zážitků, kaleidoskop nečekaných i běžných situací, to vše provází základní dějovou linii, jíž představuje cesta hlavního hrdiny Viktora Švece za záhadným dědictvím, kterým ho obdařil zesnulý příbuzný. Kniha je místy posměšnou a jindy seriózně míněnou karikaturou snahy o pochopení logiky života a fungování světa v souladu s niternými pocity běžného člověka začleněného do české či československé společnosti konce minulého a začátku tohoto století. Karel Kubeška se důstojně zhostil role průvodce Viktorovými životními peripetiemi a s jemným humorem, nadhledem a nonšalancí vykresluje kontury jednotlivých zápletek vedoucí k rozuzlení. Pozůstalost obsahuje části, které si zaslouží opakované přečtení, teprve po něm je možné si vytvořit kompletní obraz autorova záměru vložit do Viktorovy DNA viditelné i skryté, ale jednoznačně všudypřítomné charakterové klady a zápory tvořící jeho osobnost. A nejen jeho.

Lyrické opusy Karla Koppa a Karla Kubešky vznikaly na konci sedmdesátých a na začátku osmdesátých let 20. století. Výběr básní obohacený o velkoryse pojatý autorský komentář rozdělený do třinácti kapitol svérázně ilustruje období tak zvané normalizace v komunistickém Československu. Vlastní tvorba osobité poezie pomohla oběma Karlům vyrovnat se se složitou dobou plnou konformismu, obav z budoucnosti i marného hledání smyslu života uprostřed šedi a nomenklaturního morálního marasmu.