Kniha Vertiální divadlo přibližuje v řadě příběhů život sportovních pilotů. Je o jejich radostech i starostech, které prožívají společně s touhou létat. Dává příležitost nahlédnout do osudů a způsobu života lidí, které spojuje krása pohybu v třírozměrném prostoru. Takových lidí je mnoho, ale o jejich osudech se veřejnost většinou nic nedozví. Je tedy popisem skutečných příběhů a zážitků skutečných osob, které po sportovních letištích můžeme potkávat. Je o těch, kteří létání propadli a také trochu o tom, jak někteří dopadli.

Jsme 4000 stop nad mořem vysoko a musíme srazit 600 metrů do dvou a půl minuty. Ve vývrtce běžně na jednu otočku ztratíme 100 metrů výšky. Oldo, vrtej, čas nás tlačí. Uvede metodicky Blaníka do pravé vývrtky a já začínám sledovat výškoměr. Po jedné otočce chce vybírat, ale nedovolil jsem mu to. Musíme níž. Po druhé otočce Olda již nevybírá, zato z vývrtky má snahu vyběhnout hodný Blaník. Olda něco váží a éro nechce vrtat dál. I Blaníka nějak přemluvím. Vývrtku již já srovnávám po šesti otočkách. Vybíháme z těch rotací, kladný násobek, trochu lupání plechů, zaléhající uši. Výškoměr na 2300 stopách nad mořem. Volám dispečera, zbývá nám minuta, unikáme nad letiště a předávám Blaníka Oldovi. Po přistání to probíráme, píšeme dokumentaci a pak mne napadne otázka. Oldo, kolik těch otoček vlastně bylo? Odpověď slyším ještě dnes. Čtyři.