Desetiletá Ema má mámu, tátu, sestry Betynu, Julu a bratříčka Jáchyma, mladou tetu a hodnou prababičku, která hodně pamatuje. Všichni spolu bydlí v jednom starém domě na předměstí. Ema má však také své starosti, přání a tajemství. V den svých narozenin dostane od kamarádek taštičky s dárky, díky nimž se její sny začnou uskutečňovat. Nebo se jí to všechno jen zdá? Kdyby byly autorky knihy Prababiččin klobouk jednou osobou, měly by celkem sedm dětí a dohromady by jim bylo sto osm let. Pravnoučat by se nikdo nedopočítal a ony by jim od rána do večera pekly štrúdly a vyprávěly příběhy. Jenže jsou dvě a je jim každé polovic. Mohou tedy upéct dvojnásobný počet štrúdlů a také společně tvořit knihy - jedna slovem, druhá obrazem. Ještě předtím, než se setkaly, však Kamila Míková (dnes Hantáková) vystudovala francouzštinu a češtinu a Magdalena Martinovská (dříve Sokolová) grafickou školu. Kamila pracovala jako nakladatelská redaktorka, psala fejetony nebo články o knihách. Magdalena navrhovala a graficky upravovala časopisy či kreslila. První kniha, kterou Kamila napsala a Magdalena vysázela a graficky rozvrhla, se jmenovala Useknutá ruka (1996) a byla určena dospělým, podobně jako mnohem pozdější třetí kniha Vosy, mravenci, mouchy (2017). V mezidobí se obě staly maminkami, ale psaní, knížky, písmena ani obrázky neopustily. V roce 2011 se sešly nad druhou společnou knihou - tentokrát pro děti a o dětech. A také od dětí, protože právě od nich se autorky inspirovaly.

Kniha Vosy, mravenci, mouchy se skládá ze tří žánrově odlišných částí - deník, medailonky světců, strašidelná povídka - ale jde o vnitřně sourodý, důvtipně strukturovaný celek. Autorka používá ich-formu, všechny texty mají autobiografický základ. Hlavní hrdinové jsou matka čtyř dětí, její manžel a přítelkyně. První část triptychu obsahuje krátké nedatované deníkové záznamy z let 2011 až 2012. Týkají se drobných trablů v provozu domácnosti, "snahy" chodit do zaměstnání, náboženského života, manželského sexu atp. Vypravěčka je poněkud nepraktická osoba, ale manžel je velice praktický. Záznamy jsou stručné, vtipné, groteskní, popřípadě posmutnělé, melancholické a rozpačité. Druhou část tvoří záznamy konverzace, vzpomínek a reflexí na téma "katoličtí světci, jak je vidím já a moji blízcí". Figury "manžel" a "manželka" se zde dále prokreslují; další důležitou postavou je přítelkyně - řeholnice. Nestandardní "obrázky svatých" se vážou k postavám sv. Prokopa, Václava, Anežky, Jana Nepomuckého, Dominika, Tomáše Akvinského, Terezie z Lisieux, Panny Marie a strážného anděla. Třetí část je strašidelný příběh o tom, co se dělo v areálu bývalého předměstského statku před nálezem mrtvé podnájemnice z Ukrajiny a co se přihodilo po něm. K oběma hlavním postavám se přidávají sousedé, nájemníci a policisté. Nenápadné vnitřní napětí, ambivalence a drama skryté pod civilním povrchem se rychle vystupňují, ale příběh nemá žádné jednoznačné řešení, vše zase jakoby odplyne a hladina se zavře. Jazyk Kamily Míkové je nápadně jednoduchý, elementární. Jednotlivé obrazy jsou jasné, nelze je zapomenout. Je jim vlastní nedořečenost, spočívají v jakémsi snad nedoslovitelném rámci, a o to jsou sugestivnější.