Je nová kniha básní velkého básníka událost? Ano. Pro autora i pro čtenáře. Jiří Žáček k tomu napsal vysvětlující noticku o stavu našeho světa a poezie: Počítače lidem ušetří spoustu času a práce, ale jsou to jen vysoce výkonní idioti. A proč nám vlastně někdo nebo něco má zjednodušovat práci a šetřit čas? Proč by měl být život jednoduchý? Co budeme dělat s tím ušetřeným časem? Učí nás computery, počítačové hry a internet být lepšími? Ty nejgeniálnější computery, které dovedou vymyslet Teorii relativity, Božskou komedii nebo Dona Giovanniho, mají lidé v hlavě. Nikdo mě nepřesvědčí, že počítače pomáhají na svět kvalitnější literatuře než kdysi psací stroje; a kdo ví, zda nejlepší knihy nebyly napsány husím brkem. Lidé prý přestávají poezii číst. Jak kde a jak kdy. Ve Francii a v Británii zažili podivuhodný návrat čtenářů k poezii. Zřejmě jim verše dokážou dát něco, co jim nedá ani profesionální úspěch, ani komfort a bohatství, ani adrenalinové sporty. Nevím, zda se to dá jednoduše pojmenovat, mohu jen hádat, co to je: okouzlení, sebereflexe, fantazie, pravdomluvné slovo?

Krize mění nejen naše zvyky a chápání, ale i způsob přemýšlení o smyslu existence člověka. Vnáší do našeho vědomí nejistotu a strach a někdy i paniku a depresi. Aktuálním se stává okřídlené rčení "dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu celou zeměkoulí". Měli bychom však hledat "pevný bod" v sobě a "pohnout" naším myšlením. Znamená to přestat se bát neznámých a nových věcí a adaptovat se na přicházející a budoucí podmínky. Touha po politické a ekonomické moci a ovládání druhých svádí souboj se solidaritou, pomocí druhým a sounáležitostí lidí. Když nám "neteče do bot", tak na ně zapomínáme. Teď si ovšem klademe otázku, jaký je vlastně člověk.