Autor přichází s novým konceptem evoluční ontologie, jejíž procesuální pojetí bytí umožňuje pochopit to, co se dnes se světem děje. Na pozadí pomalé přirozené evoluce života ukazuje rychlou, přírodu poškozující evoluci kultury. Sleduje problém vzniku protipřírodní kulturní uspořádanosti z původního přirozeného řádu. Zjišťuje, že v přirozeně uspořádaném světě nemůže nový typ řádu vznikat jinak než rozbíjením přirozených struktur. Podstatou ekologické krize není tudíž rozpor člověka a přírody, jak se to jeví povrchnímu pohledu, nýbrž konflikt kultury se Zemí, dočasná neschopnost biosféry uhasit požár, kterým ji dnešní technická civilizace spaluje. Jestliže se v neoslabené biosféře mohla tradiční politika zabývat ochranou území, bezpečnosti a majetku občanů, jestliže mohla přehlížet lokální devastaci přírody, pak vznikající ekologická politika další pustošení Země připustit nesmí. Diagnózu jejího poraněného ekosystému však nemůže stanovit žádná speciální věda bez filosofie, a proto získává filosofická ontologie nový praktický smysl. Opouští úzký rámec individuálního pochopení světa a reflexí konfliktu kultury s přírodou se stává jedním z předpokladů reálnosti globální ekologické politiky. Vychází s předmluvou Erazima Koháka.
