Josef Šlejhar (1864)
Seznam knih
Série: Zapomenuté hlasy
všechny knihy (19)
Série: Zapomenuté hlasy
Kniha o světě, který není laskavý. O krutosti, lhostejnosti a pádu iluzí. Stěžejním textem svazku je novela Kuře melancholik Josefa Karla Šlejhara – mimořádně silný a dodnes zneklidňující příběh nevinnosti vystavené surovosti okolí.<br><br> Texty Karla Matěje Čapka-Choda pak doplňují obraz společnosti, v níž jednotlivci narážejí na tvrdé mechanismy moci, peněz a sociální nerovnosti. Společně vytvářejí obraz reality, která se nesnaží být příjemná, ale pravdivá. Kritické vydání doplňuje doslov zaměřený na morální rozměr těchto próz.
Devátý svazek díla J. K. Šlejhara přináší dvě povídkové sbírky z autorova pozdního tvůrčího období. Oba tituly spojuje městská tematika, avšak na rozdíl od předchozí sbírky Z Prahy v nich nejde o obraz velkoměstského prostředí, ale o zachycení osudů obyvatel menších měst. Maloměstská idyla odráží život v autorově podkrkonošském rodišti, v kraji jeho dětství a mládí; povídky souboru Z krajského města pak byly inspirovány jeho pobytem v Kolíně, kde v prvních letech 20. století působil jako středoškolský učitel. V čele každé sbírky stojí jedna stěžejní próza, určující ráz Šlejharovy pozdní tvorby. V Maloměstské idyle je to rozsáhlá povídka Kyvadlo věčnosti, v níž se velké kyvadlo radniční věže proměňuje v symbol nikdy nekončícího běhu času, který vymaňuje hrdinu z nesnesitelných podmínek pozemského života. V druhé sbírce je to pak Zátoka smrti, mocný obraz přírodního zákoutí, v němž řeka strhává do svého neodolatelného víru vše živé. Obě prózy, v nichž vrcholí Šlejharův svébytný symbolismus, spolu s ostatními povídkami podávají obraz neblahého údělu člověka.
Svými prvními dvěma povídkovými sbírkami z let 1894 a 1895 vstoupil J. K. Šlejhar pevně a rozhodně na půdu české literatury jako nepřehlédnutelný autor ostře pronikavého vidění temných stránek života, jež jeho prózy zaznamenávají většinou syrově a bez příkras. Krátké i delší příběhy tak již v této rané etapě tvorby určily podobu světa, s níž se budou čtenáři rozličným způsobem setkávat v průběhu celé prozaikovy literární dráhy: světa jako dějiště bezohledných ukrutností a surovostí páchaných na bezbranných tvorech, nejčastěji dětech a zvířatech, světa lhostejnosti, citové otupělosti a sobectví, v němž občasné projevy milosrdenství mají jen malou naději uspět a prožitek štěstí je okamžikem výjimečným a posvátným. Jak autor napsal v programové předmluvě k druhému svazku, jeho záměrem bylo odhalovat "elementární zlo" divých vrozených vášní a chorobné mravní zpustlosti a tímto "poznáním zlo odstraňovati". Nejvýrazněji a nejprosluleji se tento umělecký záměr uplatňuje v novele Kuře melancholik, v níž je úděl bezbranných a slabých zachycen na paralelních osudech odstrčeného, chřadnoucího a umírajícího dítěte a neduživého kuřete. Přítomné vydání unikátně obsahuje dvě verze této nejznámější Šlejharovy prózy, původní časopiseckou podobu z r. 1889 a textově pozměněné znění, které bylo pod názvem Kuře zařazeno do čela sbírky Co život opomíjí.
Temno (2025)
O patnáct let dříve, než vyšel známý Jiráskův historický román, vydal J. K. Šlejhar své vlastní Temno (1902): soubor čtyř próz zasazených do autorova rodného kraje, novopackého podhorského venkova, a zkoumajících stinné stránky lidských povah a osudů. Zde dosahuje spisovatelovo mistrovství mnohovrstevnaté kresby svého vrcholu. Úvodní tragický příběh dívky, která nedokáže odolávat nastalému osamění, vyniká detailním popisem duševních stavů hrdinky a evokací temné atmosféry a stísněných nálad, ale i působivým obrazem lesa coby mystického labyrintu, jenž bloudícího vypravěče neodolatelně vede do svého středu, k tajemnému místu smrti. Následující povídka líčí úzké sepětí venkovského člověka s jeho koněm, zdrojem obživy a symbolem vztahu jedince k přírodě a práci; zhoršující se zdravotní stav koně a rostoucí beznaděj vyúsťují v rozklad životních sil starého muže a v jeho bezvýchodné zoufalství. Téma narušené jednoty bytí a důsledků provinění se proti přírodnímu řádu vévodí třetímu textu, téměř metafyzickému obrazu rozkladu a rozpadu statku a jeho života v důsledku náhlé epidemie. Je příznačné, že původně lokální událost zde přerůstá v katastrofu bezmála kosmických rozměrů a stává se univerzálním symbolem tragiky světa. Závěrečná novela přináší monumentální portrét nezdolné životní síly horalky, která dokáže vzdorovat opakujícím se katastrofám postihujícím její domov, ale zároveň ve své urputnosti a tvrdosti bezcitně hájí vlastní sobecké zájmy, kvůli nimž neušetří ani ty, kteří by jí měli být nejbližší. Vychází jako pátý svazek Díla J. K. Šlejhara.
Zátiší / V zášeří krbu (2025)
Třetí svazek Díla J. K. Šlejhara zahrnuje dvě povídkové sbírky z konce 19. století, které představují pozoruhodné rozšíření autorova tematického záběru i způsobu uměleckého zobrazení. Soubor Zátiší (1898) sice ještě do značné míry odráží Šlejharova naturalistická východiska, uplatněná v předchozí tvorbě, ale přítomny jsou i nové prvky. Tak hned úvodní povídka, Lakomec, je koncipována jako alegorická moralita, odehrávající se v jakési neurčité době a v neurčitém venkovském prostředí za časů morové epidemie. Povídky Jumr se vrátil a Pobuda přinášejí tragické portréty svébytných venkovských postav, svým životem se výrazně vylučujících z vesnické pospolitosti. Zejména próza o Jumrovi, nočním hlídači v horské fabrice, je v autorově díle výjimečná propojením venkovského a dělnického prostředí. Druhý soubor, V zášeří krbu (1899), pak nabízí autorovu tvorbu intimní, zaměřující se zejména na stinné stránky manželského soužití a rozpad rodinné pospolitosti. Úvodní rozsáhlá próza Z výletního setkání, inspirovaná vlastní Šlejharovou zkušeností, líčí formou osobní zpovědi zklamaného manžela útrapy a frustraci způsobené nevydařeným manželským svazkem. Výraznou ukázku nového psychologizujícího přístupu představují dvě zbývající povídky, Skvrna a V mhách březnové noci, ve kterých má čtenář možnost vnořit se do vědomí jejich hrdinů a vnitřně tak prožívat kritické okamžiky, s nimiž se tyto postavy snaží vyrovnat.
Kuře melancholik (2024)
Novela z vesnického prostředí o utrpení malého dítěte je pozoruhodnou ukázkou z tvorby vůdčího představitele českého naturalismu 2. poloviny 19. století. Jako všichni naturalisté i Šlejhar vychází z pojetí člověka jako tvora, pro něhož zlo, sobectví a násilí jsou přirozené sklony, vítězící nad city, obětavostí a pocitem soucitem. Na malém prostoru v příběhu osiřelého nemocného chlapce sadisticky týraného svým okolím, shrnul myšlenku, že člověk postrádající běžné lidské vztahy a lidskou účast, postrádá to nejdůležitější, co činí člověka člověkem.
Z Prahy (2024)
Do povídkového souboru Z Prahy (1910) zařadil J. K. Šlejhar většinu svých kratších textů inspirovaných velkoměstským životem. Navázal tím na takové autory, jako byli Jan Neruda či Ignát Herrmann, avšak na rozdíl od jejich próz nevykreslují jeho povídky a črty s laskavým humorem rázovitost pražských zákoutí a jejich figurek, nýbrž se zaměřují převážně na osudy lidí vyvržených na okraj společnosti - zkrachovance a vyděděnce, kteří nemají střechu nad hlavou ani co do úst, mladé dívky a ženy svedené k prostituci, jež zničila jejich vyhlídky do života, starce nucené si den ze dne vydělávat žebrotou, ale i vypočítavce, pro něž se žebrota stala výnosným obchodem, lidi umořené každodenním pracovním shonem a stereotypem, z něhož se jim nenabízí žádné východisko. Mnohé z těchto osudů končí tragickou smrtí, někdy dobrovolnou, zaviněnou neblahými životními okolnostmi a bezvýchodnými situacemi, někdy však způsobenou zákeřností, vypočítavostí, lstivostí anebo jen lhostejností ostatních lidí. Převážná většina próz vznikla v pozdním období spisovatelovy tvorby, kdy Šlejhar působil v Praze jako středoškolský profesor na škole obchodního grémia. Jedinou výjimku tvoří raná povídka Ještě dva měsíce, tragikomický výsek ze života bankovního úřednictva, inspirovaná autorovými zážitky z doby, kdy pracoval jako úředník pojišťovací banky Slavia. V souboru Z Prahy vrcholí Šlejharovo umění naturalistického zobrazení nejtemnějších stránek života.
Ve druhém svazku Díla J. K. Šlejhara se setkávají dvě rozsáhlejší práce s venkovskou tematikou. Florian Bílek, mlynář z Myšic je spisovatelovým prvním pokusem o román anebo delší povídku; Šlejhar jej napsal, když mu bylo dvacet let, a tiskem tato juvenilie vyšla až po deseti letech, víceméně proti autorově vůli. Příběh střetu mezi nesmlouvavým uzurpátorským otcem, myšickým mlynářem, a jeho slabošským synem Vácslavem, postupně ničícího Vácslavovu lásku ke krásné, hodné, ale chudé Anince Jakobínské, v podstatě ještě nijak nevybočuje z tradic venkovské prózy 19. století a nese jen málo znaků charakterizujících pozdější Šlejharovo dílo. Uplatňuje se tu však již autorův smysl pro ironii, díky němuž se v textu účinně střídají pasáže dramatické s komickými situacemi a čtenář tak získává barvitý, nepřikrášlený obraz venkovského života. Oproti tomu Lípa patří k textům vyzrálým. Spor o staletou lípu, "matku rodu", stojící na rozhraní mezi dvěma statky, přerůstá v mohutné symbolické podobenství boje o pravé životní hodnoty. Patriarchální postava starého statkáře Kučery zosobňuje samu podstatu tradice venkovského světa, dávnověké zkušenosti, hlubokého mravního rozměru a pokorného vztahu k práci a životu. Proti Kučerovi stojí mladý Stuchlík, odrodilý svému kraji, avšak bez rozmyslu a rozhazovačně zavádějící na zděděném statku nevhodné metody a ve své samolibé pýše rozvracející vše, co přirozeně utváří pospolitý život venkova a jednotu člověka a přírody. Tato edice vychází z vydání Floriana Bílka z roku 1894 a z knižního vydání Lípy z roku 1908. Přihlížíme přitom i k jejímu časopiseckému znění.
Vraždění (2023)
Kritické vydání románu Vraždění, díla, které krátce po svém vydání vyvolalo vlnu nevole zejména v podkrkonošské obci Dolní Kalná, kde Šlejhar hospodařil na rodovém statku a jejímž prostředím se inspiroval. Mozaikovitě uspořádaný děj se odehrává během půl roku, od podzimu do jara, a třebaže za tu dobu nedojde ve vsi k žádné skutečné vraždě, řada bytostí, lidských i zvířecích, se tu stává obětí krutosti druhých. Autor se sžíravou ironií líčí ambice majetnějších vrstev uvést do místního života nejnovější výdobytky civilizace a zejména okázale uspořádat vůbec první maškarní ples; na druhou stranu jeho empatický vypravěč prožívá hluboký soucit se všemi přehlíženými a trpícími, s lidmi starými a odstrčenými, s chudáky, s dětmi, s ubohými týranými zvířaty. Ve Vraždění vrcholí autorův chmurný pohled na život vykořeněný ze své podstaty a odcizený tradicím, ze kterých vyrůstal.
Peklo (2022)
Po téměř sto dvaceti letech vychází Šlejharův novátorský román Peklo, odehrávající se během jediné noční směny v městském cukrovaru. Tovární prostor, jímž dané noci prochází hlavní hrdina, mladý inženýr kontrolující chod všech pracovišť, autorovo bezejmenné alter ego, je vybudován jako pekelný, bezcitně surový obraz moderního světa, ve kterém se člověk stává otrokem hmoty. Lidé pracující v útrobách mohutného průmyslového kolosu neznamenají o mnoho víc než součástky, které mají svou vyčerpávající činností přispívat k ustavičné, nikdy se nezastavující produkci. Od malých dětí, sirotků bez domova, až po vetché stařeny, jež jsou svým potomkům doma na obtíž, všichni dřou v mnohahodinových směnách zapřaženi do téže práce, mnozí tak i umírají, nejednou tragicky, a jsou okamžitě nahrazováni dalšími ze zástupů čekajících před tovární branou. Z tohoto světa nekonečné dřiny, bezcitnosti a často i surovosti vidí hrdina jedinou možnost úniku ve vysvobozující mystické moci lásky, již pro něho ztělesňuje dívka Marie. Za vidinou tohoto vysvobození po celou noc spěje, stále více si vědom toho, že bez lásky, hlubokého soucitu a skutečného sbratření všech živých tvorů se současný člověk nedokáže z ujařmujících pout moderní civilizace vymanit. Román, pojatý jako expresivní hudební kompozice a založený na básnické síle Šlejharova nezvykle vypjatého jazyka, svojí experimentální povahou v mnohém překonal dobu svého vzniku a působí dnes, kdy civilizační peklo nabylo snad ještě zákeřnějších podob, o to naléhavěji. Součástí svazku je manifest České moderny, mezi jehož signatáře patřil i J. K. Šlejhar.
Cvrček mého krbu (2017)
Zločin (2007)
Tato próza byla otištěna časopisecky na začátku 20. století, přítomné vydání je rekonstrukcí autorského textu, doplňující redakčně cenzurované pasáže. Ústředním tématem díla Josefa K. Šlejhara, řazeného mezi naturalisty, je tragika lidského bytí, až k obludnosti deformovaný obraz elementárního zla, z něhož není východiska, krom smrti.
Povídka z výčepu (1908)
Popis není dostupný
Kniha o světě, který není laskavý. O krutosti, lhostejnosti a pádu iluzí. Stěžejním textem svazku je novela Kuře melancholik Josefa Karla Šlejhara – mimořádně silný a dodnes zneklidňující příběh nevinnosti vystavené surovosti okolí.<br><br> Texty Karla Matěje Čapka-Choda pak doplňují obraz společnosti, v níž jednotlivci narážejí na tvrdé mechanismy moci, peněz a sociální nerovnosti. Společně vytvářejí obraz reality, která se nesnaží být příjemná, ale pravdivá. Kritické vydání doplňuje doslov zaměřený na morální rozměr těchto próz.
❤️ Fanoušci
Zatím žádní fanoušci.