Dva spisovatelé, kteří významně ovlivnili českou literaturu od šedesátých do devadesátých let 20. století, básník Ivan Diviš a prozaik a esejista Josef Jedlička, se v roce 1969 ocitli v exilu v Mnichově. Byla to pro ně pro oba situace velmi tíživá. Byli přesvědčení, že svou vlast již nikdy nespatří. Jako záchranný pás si zvolili tvorbu společné knihy, již nazvali Poslední průvodce Prahou. Psali ji pro nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v kanadském Torontu. Šlo o jakýsi slovník, do nějž se pokusili v jednotlivých heslech zachytit vše, co si zapamatovali ze života v Praze svého dětství a mládí. Šlo o sebemenší detaily: názvy ulic, firem, obchodů, sportovců, restaurací, parků, zvyků, reklam, prostě všeho, co jim z raných let života uvízlo v paměti. A protože oba byli velcí spisovatelé, vzniklo literární dílo jedinečné. Nakonec kniha v exilu nevyšla. Před svou smrtí její rukopis Ludmila Divišová svěřila nakladatelství Torst k vydání. Edičně ho připravila Klára Soukupová, která svazek opatřila i cenným komentářem a doslovem. Kniha vychází doplněna souborem kreseb Jindřicha Janíčka vytvořených podle dobových fotografií. Jde o poutavé, čtivé a historicky i čtenářsky velmi cenné dílo, o jedinečnou pragensii velké literární ceny.

„Kde život náš je v půli se svou poutí“ je úvodním veršem z Pekla Danteho Božské komedie, název se tak již v úvodu staví do trpkého kontrastu k československé realitě 50. let. Autobiografická próza Josefa Jedličky je svědectvím člověka o současnosti zítřků, který svými břitkými pozorovacími schopnostmi odhaluje tragikomický svět stalinské éry. Jednotlivé epizody každodennosti i dějinných zvratů do sebe postupně zapadají a tvoří osobitou koláž, ve které se vzájemně prostupují časová pásma a roviny – vzájemně koexistují dobové záznamy (vystoupení Klementa Gottwalda na Staroměstském náměstí), ale také střípky ze života autora (přestěhování do Litvínova, život v koldomě ad.) nebo meditativní úvahy. Svědectví doby je podtrženo poetickým jazykem, který nepostrádá drsnou a aktuální věcnost – dosud platné spojitosti a vztahy se přeměňují, čímž se otevírá prostor volným asociacím i svébytné ironii. Jde tak o filozofickou reflexi prostoupenou literárními reminiscencemi a asociacemi, která navazuje na literární tradice předešlých desetiletí.

Popis není dostupný

Svazek obsahuje obě prózy Josefa Jedličky (1927-1990), stále nedoceněné osobnosti české poválečné literatury a esejistiky. Autor byl totiž dvakrát vypovězen z oficiální české kultury, poprvé po únoru 1948, kdy vystoupil z komunistické strany, podruhé po roce 1968, kdy odešel do exilu. První z těchto děl, novela s dantovským názvem, je psaná s básnivým lyrismem i drsnou věcností. Vyrovnává se s obdobím padesátých let dvacátého století. Druhá, Krev není voda, kterou Jedlička napsal v exilu původně pro své vnuky, je rozsáhlou kronikou autorova rodu sahající od poloviny devatenáctého století do druhé světové války. Jde o prvé kriticky ověřené vydání obou knih, editoři přihlíželi k autorovým rukopisům a opravili řadu nepřesností dosavadních vydání. Svazek doprovází rozsáhlý komentář, který zpravuje o genezi próz, jejich přijetí kritikou, analyzuje styl i jednotlivé postupy a motivy a poprvé také podává podrobný přehled o celé Jedličkově tvůrčí biografii.

Kniha Josefa Jedličky, jednoho z nejzajímavějších českých poválečných autorů, nese podtitul „Poptávka po našem hrdinovi“ – a samotný text se této poptávce snaží vyhovět. Jinými slovy, Josef Jedlička se v jedenácti esejích, věnovaných mj. Babičce B. Němcové, Haškovu Švejkovi, hloupému Honzovi, Baarovu Cimburovi, Máchovu Vilémovi apod., snaží skrze pečlivé a nápadité čtení klasických děl české literatury nalézt typického českého hrdinu, přijít na to, kdo vlastně jsme, odkud a kam jako národ kráčíme. Jednotlivé texty původně vznikaly v sedmdesátých letech jako rozhlasové fejetony rádia Svobodná Evropa, kde Josef Jedlička působil jako redaktor poté, co odešel do exilu – a fejetonistická lehkost v nejlepším slova smyslu zdobí celou knihu: nejedná se o zdlouhavé rozebírání slavných knih, nýbrž o svižné, elegantní zamyšlení nad českou národní povahou.

Prozaik a esejista Josef Jedlička, autor novely Kde život náš je v půli se svou poutí a románu Krev není voda, psal v 50. a na počátku 60. let po dobu více než dvanácti let dopisy svému staršímu příteli Václavu Wildovi. Své dopisy psal - při vší osobní naléhavosti - bezpochyby jako literární texty (propracované eseje), byť v daném případě určené v tu chvíli jen jedinému čtenáři. Jedlička, žijící v té době v Litvínově, do svých dopisů Václavu Wildovi vkládal s nebývalou formulační pečlivostí postřehy o současné době, o kulturním životě (filmech, divadle, rozhlasu), o politice, o dobových mravech, ale zejména o literatuře. Jedličkovy dopisy jsou mimořádným literárním dílem, skutečnou kulturní a společenskou kronikou své doby, plně srovnatelnou s jinými Jedličkovými knihami. Svazek je doprovozen fotografiemi, doslovem Aleny Munkové a jmenným rejstříkem.

Popis není dostupný

Popis není dostupný