Čas od času se každému z nás stává, že k nám zazní tichý hlas, který naléhavě sděluje: V tvém životě cosi schází. Někdy tomu hlasu nasloucháme, jindy se jej snažíme zaplašit. Ten hlas zneklidňuje, je to hlas našeho srdce, je to náš vnitřní život – takový, jaký bychom ve skutečnosti chtěli prožít. Vnitřní život, příběh našeho srdce, je život v našich hlubinách, jsou to naše vášně a sny, naše strachy i naše nejhlubší zranění. Je to život, který není vidět, tajemství někde uvnitř. Někde hluboko v sobě vnímáme vášeň, která jakoby absolutně nebrala na vědomí program, jenž naplňuje náš život. Připadá nám nezkrotná a divoká. A nahání nám strach…Než abychom vstoupili na nejistou cestu plnou nástrah, volíme raději život v jistotě. Jakýsi náhradní vnější příběh, kterému rozumíme. V něm se snadněji orientujeme: odvíjí se od druhých lidí a jejich požadavků směrem k nám. Jsme tedy tím, čím chtějí druzí, abychom byli. Tato srozumitelná cesta nás časem dovede až ke stavu rezignace. Rezignace je víc než povzdech, který nám unikne, když se něco nepodaří. Rezignace znamená, že přijímáme ztrátu jako něco definitivního. Rezignace je stav, kdy se rozhodujeme nahlížet na dobro ne už jako na něco překvapivého ve své kráse a odvaze, ale jen jako na něco „hezkého“.
Ale přesto k nám znovu dolehne volání hlasu. Hlasu, který vyzývá k cestě. Hlasu, který vypráví o posvátném milostném dobrodružství, které nás na této nejisté cestě čeká. Za ta léta prožitá v jistotě jsme si vyzkoušeli, že srdce nereaguje na principy a programy; nehledá výkon, nýbrž vášeň. Umění, poezie, krása, tajemství, extáze – to jsou věci, které srdce probouzejí. Pokud chce člověk komunikovat se srdcem, musí hovořit jejich jazykem.
Skutečný příběh kohokoli v tomto světě není ten vnější příběh, který vidíme. Skutečný příběh každého z nás je putování našeho srdce.
