V dopisech psaných po svém zatčení za podvracení republiky v květnu 1981 se Jiřina Šiklová obrací především ke svým dětem a mamince či dlouholetému příteli Milanu Machovcovi a zprostředkovaně též k dalším blízkým. Činorodost, humor a zájem o druhé, jež jsou jí vlastní, se ve vazbě stávají strategií, jak nejen přežít, ale i co nejlépe využít tento „odcizený čas“ – dceři na dálku pomáhá s přípravami svatby, se synem probírá výběr povolání, kolegům z gerontologie posílá instrukce k rozpracovanému výzkumu, pro přátele z disentu sepisuje rady pro případ, že by je potkal stejný osud… A zároveň ve své jedinečné dvojroli „muklice“ a socioložky glosuje dění kolem sebe, exotický ruzyňský svět a jeho obyvatele.

Nová kniha Jiřiny Šiklové formou fiktivních rozhovorů, vyprávění i teoretických výkladů přibližuje smrt jako základní životní fakt, který k vlastní škodě vytěsňujeme ze svého myšlení a řeči - a s nimi často i umírajícího člověka. My lidé jsme si jako jediní tvorové vědomi své smrti. Přesto se bojíme o ní mluvit a často to neumožňujeme ani svým blízkým lidem, kteří odcházejí. Napětí se tím stupňuje, umírá se dnes skoro bez rozloučení a vyslovení posledního přání. Knížka Jiřiny Šiklové prolamuje toto nepsané tabu a formou fiktivních dialogů, vyprávění, zamyšlení i teoretických výkladů přibližuje toto období lidského života umírajícím i těm, kteří je doprovázejí. Není to návod, spíše vybídnutí, abychom hledali k druhému cestu alespoň v posledních dnech života.

Knížka Příjemný zralý věk aneb Jak může být druhá poloviny života lepší než ta první tak nabízí každému, kdo se zajímá o to, jak se dobře připravit na období své zralosti nebo, pokud již v této životní fázi je, jak svůj věk ku prospěch svému i svého okolí v tom nejlepším smyslu slova využít, pestrou paletu postřehů, podnětů, myšlenek a rad erudovaných odborníků, v dobře srozumitelné a často i velmi vtipné podobě. Neměla by proto chybět v žádné příruční knihovničce a může se stát i dobrým společníkem na letní dovolenou. Publikace obsahuje texty renomovaných autorů a současně významných osobností, které spojuje snaha ukázat, že proces stárnutí, kterého se mnoho lidí více či méně obává, naopak nabízí prostor pro nové aktivity a zážitky, je příležitostí opravdovějšího a smysluplnějšího prožívání a otevírá i mnoho oblastí, na něž dříve nezbyl čas.

Více než čtyřicet let stará nepublikovaná habilitační práce J. Šiklové je věnována dobově aktuálnímu fenoménu sociálněkritického studentského hnutí v západní Evropě a severní Americe, jehož relevance sice pominula, avšak alespoň v jisté míře se objevuje znovu v současných protestech proti "globálnímu kapitalismu". Kniha má tři části - autorčin úvod z hlediska dneška, vlastní rozsáhlý text a doslov Marka Skovajsy, který jednak text znovu "rekontextuje" a současně nabízí portrét Jiřiny Šiklové od let šedesátých až do dneška. Skovajsa kultivovaně a poučeně text v tomto ohledu doplňuje, aniž mu ubírá na jeho původní tvářnosti.

Obyvatelstvo stárne a stárne, do penze odcházejí silné populační poválečné ročníky, ale současně ještě žijí jejich rodiče. Automaticky se předpokládá, že svým rodičům budou věnovat péči jejich dcery. Linie matka-dcera, dcera jako pečovatelka o stárnoucí a staré rodiče, je v této společnosti považována za samozřejmost. Tyto ženy nejen že nemají často znalosti nutné pro pečovatelky o staré lidi, ale jsou pod velkým tlakem psychickým. Jejich práce není oceněna ani ostatními členy rodiny, protože si myslí, že je to jejich povinnost, obávají se postěžovat si, aby je ostatní neodsoudili, že nejsou dobré dcery. Knížka formou dopisů mezi dvěma ženami přibližně ve věku 60-65 let přibližuje traumata, s nimiž se ženy bojí vůbec někomu svěřit proto, aby je ostatní neodsoudili. Obě tyto ženy odešly do penze, myslí si, že teď se budou věnovat svým zájmům, případně svým dcerám s vnoučaty, a pak se starají o svoje matky. Napřed se nechtějí přiznat k potížím a tenzím, které to v nich vyvolává. Idealizují si tuto péči i svůj vztah k matkám. Pak se v e-mailech, reflexích denních problémů a denní bezmocnosti trochu jedna druhé svěří. Postupně se uvolní a občas si i postěžují. Obě ženy se přiznávají i ke svému vzteku na nemocné matky, k tomu, jak je tato péče svazuje, jak mají občas i zlost na své umírající příbuzné a pak si to zase vyčítají a sebe obviňují. Texty-dopisy jsou občas proloženy volně napsanými odbornými radami, citáty z odborné literatury, běžně dostupné, nebo sdělením, že existují poradny pro tyto pečovatele a jak funguji a že přiznat se, že již nemohou pokračovat v této náročné práci a mají nárok na odpočinek (respitní péči) a uznání od ostatních členů rodiny, je docela normální. Do textů jsou zakomponovány i úvahy o vztahu matka-dcera např. z hlediska freudiánského, myšlenky, zda opravdu je jen žena určena k pečování o druhé, úvahy o smrti a paliativní péči, hospicích a etickém aspektu "dání" rodičů do sociálních ústavů.

Sedm osobností české a slovenské vědy reaguje na přezíravý postoj vůči humanitním a společenským vědám osobně laděnými texty, ve kterých seznamují se svými obory a apelují na jejich nezbytnou roli v životě jedince i společnosti. Falešná optika pouhé aplikovatelnosti a bezprostřední užitečnosti poznatků a vědění proměňuje od základu ideu univerzity a ohrožuje existenci mnoha vědních oborů, jež mají za sebou bohatou historii a přispívají k pěstování a tříbení národní kulturní a intelektuální identity. Editoři této kolektivní monografie se domnívají, že je stále ještě čas zastavit negativní trend podhodnocování humanitních a společenskovědních oborů. Záměrem knihy je upozornit na tento stav, pozitivně ukázat silné stránky těchto disciplín a otevřít diskusi o jejich odpovídajícím celospolečenském – kulturním a duchovním – významu.

Nová knížka socioložky Jiřiny Šiklové, koncipovaná jako dopisy staromilské babičky dospívající vnučce, je poučenou a přitom dokonale srozumitelnou formou dialogu mezi generacemi. Dopisy jsou sice adresovány mladým lidem, ale jsou určeny i lidem starým, tedy „babičkám“. Cílevědomě ukazují na kontinuitu generací a snaží se vytvářet mezi nimi porozumění: aby mladí trochu chápali, jak uvažuje stará generace, a naopak, aby si staří uvědomovali, co se asi děje v mladých. Autorka – babička píše přitom naprosto konkrétně (i když ze sociálně psychologického a sociologického hlediska) o nejrůznějších tématech: O tom, že i dnešní staří lidé byli kdysi mladí a měli podobné problémy jako dnešní mladí... O tom, že zamilovanost ještě není láska… O časopisech pro dívky… O tom, že zmatky dospívání prožívají taky kluci… O emancipaci a rovnosti muže a ženy… O vztahu k mamince i k otci, k sourozencům vlastním i nevlastním…O smyslu života a co to všechno znamená.Obrázky k textu nakreslila autorčina „nefiktivní“ vnučka.

Oblíbená česká socioložka a publicistka napsala kdysi tento „deník“ jako praktickou pomůcku pro ty, kdo se ocitají na prahu stáří, i pro ty, kteří s nimi toto období prožívají. Pro knižní vydání v Kalichu jej však podstatně přepracovala a doplnila. Do krátkých deníkových zápisků „staré paní“ vtělila své bohaté zkušenosti a znalosti problémů, které toto období života nese s sebou, a v meditacích „hlavní osoby“ nabídla i jejich možná pozitivní řešení. Knížka bude nepochybně povzbuzením a pomocí všem „postiženým“ jednotlivcům i rodinám.